Turecko 2005

Turecko se rozkládá na poloostrově Malá Asie a menší částí (celkem 3% rozlohy) leží v Evropě. Ovládá strategicky významné průlivy Bospor a Dardanely, které spojují černé moře se Středomořím. Evropská část, Trákie, leží na sever od Marmarského moře a hraničí Bulharskem a Řeckem. Asijskou část obklopuje na severu Černé moře, na západě Egejské moře, na jihu se nachází moře Středozemní. Na východě hraničí Turecko postupně s Gruzií, Arménií a v Kurdistánu s Íránem, Irákem, na jihu pak se Sýrií.

Velkou část Turecka vyplňuje rozsáhlá v průměru 900 – 1300 m vysoká náhorní plošina (střed = Anatolie, po celém obvodu lemována horami). Evropskou část tvoří úrodné nížiny obklopené nízkými horami.

Podnebí je středomořské, subtropické, silně ovlivněné nadmořskou výškou. Vnitrozemí má kontinentální klima s velkými výkyvy teplot, horkým létem a mrazivou zimou a dlouhotrvající sněhovou pokrývkou. Nejvíce srážek je na černomořském pobřeží (až 2500 mm), většina země je však suchá 400 – 600 mm, suché vnitrozemí jen 300 mm i méně srážek).

Malá Asie byla svědkem rozmachu i pádu mnoha velkých světových říší. Příchod indoevropsky hovořících Chetitů (neznali popravy ani mučení a mrzačení zajatců)  ze střední Asie kolem roku 1900 př. n. l. znamenal začátek znamenal počátek velké Anatolské říše. V 6. století př. n. l. ovládla Anatólii Perská říše. Alexandr Veliký (356 – 323 př. n. l) dostal oblast pod řeckou kontrolu a v 1. stol. př.n.l. připadla Římské říši.

V 11. stol. n.l. obsadil Malou Asii muslimští Seldžukové – turečtí nájezdníci z východu. Osman I. (1258 – 1326), vládce severozápadní Anatólie, se tradičně pokládá za zakladatele Osmanské říše. V 19. století se začala Osmanská říše rozkládat a porážka v balkánských válkách 1912 – 1913 zmenšila turecké území v Evropě na dnešní rozsah. V důsledku porážky v 1. světové válce byla roku 1918 Osmanská říše dále rozdrobena. Tehdy sestavilo národní revoluční hnutí vedené Mustafou Kamalem (1881 – 1938) v Ankaře novou vládu. Kemal, který převzal jméno Atatürk – „Otec Turecka“, výrazně změnil jako první prezident tureckou společnost a otevřel zemi Západu.

V roce 1951 se stalo Turecko členem nato. Vleklý spor s Řeckem ohledně Kypru znamená stále velkou překážku ve snahách Turecka o vstup do EU. Koncem roku 2004 přistoupilo Turecko na nátlak EU požadavkům na uznání samostatnosti řecké části Kypru a Evropský parlament přijal rezoluci, kterou schválil zahájení přístupových jednání s Tureckem do EU. Přístupová jednání by měla začít 3. 10. 2005.

Jako reakce a rozsáhlé teroristické útoky došlo v zemi roku 1980 k vojenskému převratu, avšak roku 1983 byla opět povolena činnost politických stran. Koncem 80. let odpor kurdských separatistů na jihovýchodě země přerostl v partyzánskou válku. Situace se dále zkomplikovala v roce 1991 za války v Perském zálivu, kdy došlo k exodu Kurdů ze severního Iráku. Turecko se v souladu s politikou nato zúčastnilo embarga proti Iráku, ale nevyhovovalo mu rozmístění cizích vojsk na jeho území. Když iráčtí Kurdové prchali do Turecka, byli Turci nuceni svému odvěkému nepříteli pomáhat.

Podle ústavy z roku 1982 je nejvyšším zákonodárným orgánem Velké národní shromáždění s 450 členy volenými poměrným systémem na 5 let. Velkou moc má prezident a vláda.  

Obyvatelé Turecka jsou v naprosté většině muslimové. Stát však nestojí na právu islámském (šarí´a), ale světském. Z tureckých muslimů je asi 80% sunnitů, zatímco necelých 20% se hlásí k radikálnímu šíismu.

Čas motliteb nastává pětkrát denně - za úsvitu, v poledne, odpoledne, při západu Slunce a po setmění - a je oznamován muezínem v typickém volání z minaretu: "Bůh je mocný. Vyznávám, že není boha kromě Boha. Vyznávám, že Mohamed je posel boží. Vzhůru k modlitbě! Vzhůru k blahodárnému činu! Bůh je mocný. Není boha kromě Boha."

Kurdové jsou většinovými obyvateli Kurdistánu, geografické oblasti zahrnující kromě východního Turecka i přilehlé oblasti Sýrie, Iráku, Íránu a Kavkazu.

Jsou indevropského původu. Zmíněni od 12. století, kontrolovali Kurdistán do roku 1514, kdy byli rozděleni mezi Osmanskou a Perskou říši.

Mírová smlouva po 1. světové válce počítala s vytvořením jejich samostatného státu, což znemožnilo nejen Turecko, ale i Velká Británie, která by tím přišla o ropná naleziště v severním Iráku.

Kurdská povstání byla několikrát potlačena, v Turecku hlavně v letech 1944-45 (kdy existovala kurdská republika Máhabád na území Íránu) a 1978-79. Značná část Kurdů zvolila emigraci (jen v Berlíně se jejich počet odhaduje na půl milionu). Tehdy byla také založena extrémně levicová Kurdská strana pracujících PKK, která se od roku 1984 věnovala ozbrojeným útokům proti státní moci. V jejím čele stál již od založení Abdullah Oçalan (*1949), zvaný "šedý vlk" nebo také "Apo" - strýček. Hlavní stan měl v Sýrii, odkud řídil akce typu vraždění tureckých učitelů a demolování úřadů. Počet obětí PKK se odhaduje na 30 tisíc, mezi nimi i umírnění Kurdové, což Oçalana zkompromitovalo u Kurdů v oblasti, zatímco jeho popularita v Evropě a Americe byla značná. V 90. letech byl vykázán z Iráku i Sýrie, pobýval v Itálii a na řecké ambasádě v Keni, odkud byl v únoru1999 za nejasných okolností unesen do Turecka (což stálo křeslo tři řecké ministry). To ho odsoudilo k trestu smrti, který však jen ztěží vykoná, protože by si tím prakticky uzavřelo cestu do EU. Současná situace je poměrně klidná, běžný návštěvník registruje jen časté rutinní kontroly a vojenské hlídky v kurdských oblastech (města jako Muş, Dogubayazit atd.).

Od roku 1991 se smí oficiálně mluvit kurdsky, tedy kromě zdělovacích prostředků. V běžném styku s domorodci se kurdský dům dá identifikovat podle toho, že v něm chybí obligátní Atatürkova podobizna.

 

Během naší cesty jsme postupně navštívili Istanbul, prošli pohoří Kačkar, toulali se v bájném KUrdistánu v okolí jezera Van a celu expedici zakončili v okolí města Goreme mezi pohádkovými komíny. Byla to cesta plná zvratů, překvapení a lidských setkání.

 

Fotografie  zobrazíte kliknutím na obrázek.

Foto © David Hainall