Mongolsko 2001

 

Zvláštní to kraj. Kam jen oko dohlédne všude jen travnatá pláň posetá tmavými tečkami jaků, koz, ovcí a nebetyčné hory. Přesto a nebo možná právě proto, je to země s fascinujícími přírodními skvosty, scenériemi a přátelskými lidmi, jenž neváhají pozvat poutníka na šálek mongolského čaje nebo ajraku …

 

Údaje z encyklopedie

Mongolsko, mongolsky: Mongol Uls, je státem ve vnitrozemí asijského kontinentu. Rozloha činí 1 566 500 km2 a na tomto území žije 2,19 milionu obyvatel (1990). Polovina obyvatel žije v hlavním městě Ulánbátaru a zbytek je rozptýlen po celé zemi. Ve srovnání s naší republikou je Mongolsko bezmála 20x větší. Dalším bezesporu zajímavým údajem může být srovnání hustoty zalidnění. V Mongolsku činí hustota zalidnění 1,4 obyv./km2, zatímco u nás je to celých 131 obyv./km2.
 

Větší část území je tvořena převážně náhorními plošinami stepního nebo polopouštního charakteru rozčleněných řadou horských masívů. Nejvyšším pohořím je Mongolský Altaj (4374 m). Na jihu a jihovýchodě země se rozprostírá rozsáhlý pouštní a polopouštní systém Gobi. Nejdelším vodním tokem je řeka Selenge, která je zároveň největším přítokem ruského Bajkalu.

Mezi obyvateli převládají Mongolové, ale během bohaté historie prošla územím dnešního Mongolska celá řada národů. Proto zde najdeme i Kazachy, Číňany, Rusy apod. Nejrozšířenějším náboženstvím je buddhistický lamaismus, islám a šamanismus.
 

Historie ve zkratce

Je těžké ve stručnosti popsat historické události, které utvářely po dlouhá tisíciletí mongolský lid. Již ve 3. století př.n.l. vznikl na území dnešního Mongolska kmenový svaz Hunů. Během prvního tisíciletí našeho letopočtu docházelo k formování mnoha turkických a mongolských kmenů do kmenových svazků. Vůbec k největšímu rozmachu a vzestupu došlo koncem 12. století, kdy věhlasný Čingischán sjednotil mongolské kmeny a roku 1206 vytvořil jednotný stát. Centrem jeho rozrůstající se říše se stalo město Charchorin (Karakorum). Od druhé poloviny 14. století začíná postupně Čingischánova říše upadat.

Čína postupně ovládla nejprve jižní, tzv. Vnitřní Mongolsko a později i tzv. Vnější Mongolsko, jehož území přibližně odpovídalo současnému Mongolsku. Obsazená území byla v letech 1691 - 1911 součástí Číny. Mongolsko získalo úplnou samostatnost až v roce 1921 po "vítězství lidové revoluce". Pro silný vliv SSSR probíhaly na území tehdejšího Mongolska od roku 1924 anticírkevní represe a čistky podle Stalinova vzoru. Během tohoto smutného období mongolských dějin byla zničena většina klášterů a povražděn nespočet lamaistických mnichů. Od roku 1940 zaznamenáváme přechod k socialismu dle sovětského modelu a v 50. letech dochází ke kolektivizaci mongolského zemědělství.

V letech 1989 - 90 nastupuje k moci demokratická opozice a začíná odsun sovětských vojsk, který byl ukončen v r. 1991. V r. 1990 bych zaveden systém více politických stran a od r. 1991 má Mongolsko pluralitní parlament a byl zvolen první prezident v dějinách demokratického státu.    

Ulánbátar - město nenadálých překvapení a kontrastů

Mezinárodní rychlík Moskva - Ulánbátar přijíždí na ulánbátarské nádraží něco málo po poledni. Jsme ve výšce bezmála 1600 m.n.m., země je rozpálená letním sluníčkem a teplota se blíží ke 30°C. Loučíme se s našim novým mongolským kamarádem Ulánchem, který nám dává poslední rady pro náš pobyt v Mongolsku.
 
Ulánchú je poklad, zítra s námi půjde na autobusové nádraží a pomůže nám s pronájmem auta a výběrem toho správného řidiče. Vystupujeme do výhně ulánbátarského nádraží a hned na nástupišti se ke mně přitočí malinkatý mužíček a zašvitoří velmi dobrou češtinou: "Jé, ahóój, néste náhodou Češi?" Žasnu a nevěřím vlastním uším, ale je to tak. V celém Mongolsku žije asi 20 000 lidí, kteří studovali v bývalém Československu. Z malého mužíčka se vyklubal velmi příjemný a milý majitel cestovní kanceláře.

Vlastní centrum města je tvořeno několika rovnoběžnými prospekty navzájem propojenými příčnými spojkami. V centru převažují panelové domy. Většina obyvatel hlavního města však bydlí za pomyslnou hranicí poslední hlavní ulice, kde začínají rozsáhlá jurtoviště, o nichž Lonely Planet hovoří jako o centru veškerého zločinu. Táhnou se do nedozírných dálek až k dalekému obzoru pod úchvatné kopce, jenž obklopují město.

Ulánbátar představuje kulturní, hospodářské, obchodní i politické centrum Mongolska. Sídlí zde vláda, parlament, prezident a veškeré důležité orgány státní správy. Mongolská republika je členěna na 21 "ajmaků" (krajů). Každý ajmak má své "hlavní" město a jeho území je dále členěno do několika správních oblastí, tzv. somonů. Hlavou státu je prezident. Jeho rezidence se nachází jižně od Ulánbátaru za řekou Túl pod posvátnou horou Cecégün (2256 m) v horách Bogd Úl.

Výstup na vrchol Cecégün jsme považovali za "malou povinnost" a zároveň jsme doufali, že se nám naskytne úchvatný pohled na město a jeho nádherné okolí. Prošli jsme kolem brány uzavírající vchod do údolí, kde bylo možné tušit skvostné sídlo mongolského prezidenta a začali stoupat do svahu. Náš výstup ale skončil hned v prvním sedýlku nad palácem. Voják střežící vstup do údolí byl rychlejší a během několika málo minut byl u nás a zdvořile požádal o pasy a velmi slušně nás vyzval, abychom jej následovali. Fotografická výbava, kde nechyběly stativy a dlouhé teleobjektivy, budila nemalé podezření. Následovalo několik "výslechů" a po několika hodinách v prachu a žáru mongolského slunce jsme byli volní. Zachránil nás, kdo jiný než Ulánchú. Dobrák, celou rodinu, včetně těhotné ženy, naložil do taxíku, aby zachránil potrhlé cizince, které před několika dny potkal ve vlaku. Výjimečný člověk! Potkali jsme ho na cestě do města a snad abychom už nic neprovedli, pozval nás na přespání do své "dači", letního sídla za Ulánbátarem. Příjemný večer s povídáním, trochou vodky a spoustou zvědavých, ale neskutečně skromných dětí. Konec dobrý, všechno dobré.

Mongolsko je známo svými velmi hodnotnými a bohatými nalezišti koster velkých dinosaurů. Velmi působivá expozice těchto paleontologických nálezů je umístěna v Muzeu dějin přírody. Kromě těchto exponátů je zde možné shlédnout exponáty, jež podávají přehled nejen o místní flóře, fauně, ale i o geografických a geologických zvláštnostech. Expozice prehistorické fauny a flóry však patří bezesporu k nejpůsobivějším v celém muzeu. Pokladem sbírky je úplná kostra Tyranosaura (Tyrannosaurus rex), která stojí v jednom z velkých sálů. Při pohledu na monstrum z dob dávno minulých běhá mráz po zádech, ohromné zuby vyvolávají respekt z dravce, který v době svého největšího rozkvětu neměl v potravním řetězci konkurenci. Některé exempláře zoologických sbírek však působí poněkud nepřirozeně. Je zde více než patrný nedostatek finančních prostředků a asi i odborných pracovních sil. V jedné prosklené vitríně jsme dokonce objevili mezi faunou afrických stepí procházející se tučňáky. Návštěva tohoto muzea stejně jako návštěva ulánbátarských klášterů (Gandan Hiid a Bogdhanova muzea) patří k velkým a nezapomenutelných zážitkům a rozhodně by neměla v programu cestovatele chybět. Kromě bohatých nalezišť koster prehistorických ještěrů, je Mongolsko v zoologických kruzích známé ještě jedním světovým primátem. Jedná se o zemi s nejsevernějším přirozeným výskytem velblouda dvouhrbého na světě. Zeměpisná šířka odpovídá přibližně Praze (51. rovnoběžka). Představa procházejícího se majestátního "korábu pouště" po Václavském náměstí mne vskutku fascinuje.

Ovšem největší ulánbátarské překvapení nás čekalo na ulici v centru města. V hlavním městě jezdí velké množství aut západních značek. Podle Ulánchovy informace je většina z nich kradených a jsou dovážena z Číny. Takže vedle starých dobrých ruských Uazů se tady prohání Toyoty, Hundaye apod. Jednou, když jsme stáli na křižovatce a přemýšleli, jak přejít silnici, zahlédli jsme v dálce autobus nápadně známých tvarů. Není pochyb, musí to být Karosa! Bílý autobus s modrým pruhem pomalu projížděl křižovatkou a my jsme mohli zřetelně číst: "Autobusová doprava Dufek, Hustopeče u Brna, adresa, telefon", jen za volantem seděl Mongol. Čekal bych cokoliv, ale že tu potkám autobus dopravce, který nás vozil na školní výlety a tábory, tak to opravdu ne!

Cestování po Mongolsku

I ve starém školním atlase je možné najít silnici, která vede z Ulánbátaru přes celé Mongolsko až na jeho západní hranici. V trošku lepším atlase je možno najít silnici, která protíná celé Mongolsko od východu k západu . Ovšem silnice pokrytá asfaltem nevalné kvality je jen asi 400 km západně za Ulánbátarem a pak začíná ta pravá, nefalšovaná romantika a dobrodružství.

Movití turisté mohou využít služeb mongolských aerolinek, které létají do všech správních center jednotlivých ajmaků. Železniční dopravu představuje ve své podstatě jen hlavní tah Moskva - Ulánbátar - Peking, který protíná zemi v severojižním směru a po průjezdu pouští Gobi opouští Mongolsko a vstupuje do Číny.

Centra jednotlivých ajmaků spojují s Ulánbátarem i pravidelné autobusové linky. Jak už to ale v Asii bývá, jsou autobusy přecpané a několikadenní cesta na místo určení bez zastávky je opravdovým utrpením. Nehledě na to, že člověk přichází o všechna ta krásná místa, na nichž je záhodno zastavit. Nezbývá tedy než si pronajmout auto a domorodého řidiče, který se vyzná ve stepi a "ví" kudy jet. Na autobusovém nádraží je možné najít řadu pohodlných aut západních značek, ale pokud se s tímto dokonalým přibližovadlem přeci jen ve stepi něco stane, znamená to obvykle velký průšvih. Akutní nedostatek náhradních dílů a neopravitelná elektronika učiní z takového vozu nepoužitelný kus šrotu. Proto jsme dali přednost staré dobré ruské vojenské sanitce UAZ, kterou jsme po prvním otestování v terénu překřtili na "ÚŽAS". Fantastické, dokonalé a nedostižné auto s náhonem na všechna čtyři kola, které pod vedením našeho řidiče a průvodce Uláncha projelo úplně všechno. Pravda, chtěli jsme několikrát spěšně auto opustit, to když se na výmolech mongolské stepi naklánělo pod úhlem 30°, ale naneštěstí, nebo snad raději naštěstí, se vždy naklánělo na stranu dveří.

Klášter Erdenedzú

Klášter Erdenedzú leží asi 2 km od městečka Karakorum (Charchorin). Někdejší město bylo založeno na podnět Čingischána v roce 1220 a stalo se politickým, kulturním, obchodním a hospodářským centrem jeho říše. Slavnou Čingischánovu epochu připomínají v Karakorumu už jen ruiny a dvě žulové želvy. Ta první se nachází přímo u klášterních zdí, druhá pak na jednom kopečku nedaleko kláštera. V krunýři želv je vytesán čtvercový otvor, který údajně sloužil jako základna pro zasazení nosné podpěry palácové jurty. Dnes se do něj vkládají obětní kamínky. Ovšem podle informace našich mongolských přátel měly želvy i jiný, spíše kultovní význam. V jejich krunýři byly vytesány posvátné texty a výjevy ze života slavných a uznávaných bojovníků.

Klášter Erdenedzú byl založen chalchaským vévodou Abchajchánem, který žil v letech 1554 - 1588. Jedná se o vůbec první lamaistický klášter v Mongolsku, který byl postaven na ruinách kláštera ze 7. stol.n.l. Samotný Abchajchán se vypravil za 3. dalajlamou do Lhasy, aby jej požádal o požehnání pro zamýšlenou stavbu. Z Tibetu se s ním vrátili dva vysoce postavení lamové, kteří dohlíželi na zdárný průběh stavby. V klášteře mělo žít až 10 000 mnichů.

Na přelomu 17. a 18. století byl klášter během bojů s mandšuskými okupanty silně poškozen. Jeho rekonstrukce proběhla v letech 1760 - 1796 a 1808 - 1814. V roce 1937 jej potkala další pohroma, tentokrát ve formě zvůle státní správy, která přikázala mongolské armádě srovnat jej se zemí. Tehdy tu stálo na 60 samostatných budov, v nichž pracovalo více než 1500 lámů. Podle očitých svědků trvalo celý týden, než byla zdejší bohatá knihovna proměněna v uhelný prach. Z původních budov tu zůstalo zachováno jen 11 stavení. V letech 1941 - 1990 byl provoz kláštera jako muzejního komplexu postupně obnovován.

Chrám Lavran, který představuje jedinou budovu v čistě tibetském stylu s rovnými střechami v celém Mongolsku, byl postaven v roce 1780. Dodnes v něm probíhají bohoslužby, i když počet lamů byl postupem času redukován na 46. Posvátné ticho uvnitř chrámu provoněné vonnými tyčinkami "ruší" ve sporém osvětlení jen mladí lamové odříkávající své tiché modlitby za občasného úderu do bubínku nebo otočením modlitebního mlýnku. Venku u zdí chrámu posedávají malé děti a prodávají "zaručeně" pravé historické předměty velkého mystického a náboženského významu.

Muzejním centrem celého areálu jsou tři Buddhovy budovy představující původní chrámový komplex. Nestačíme žasnout. Vyřezávané pozlacené sochy Buddhy snad ve všech možných polohách a velikostech. Od těch nejmenších, několik centimetrů vysokých, až po mohutné sochy v nadživotní velikosti. Vchod do každého ze tří chrámů hlídá vždy některý z buddhistických bohů. Opouštíme tato místa s pocitem naplnění, posvátnou bázní a respektem k něčemu, co přežilo dobu řádění mongolského vojska a období komunistických čistek. V mysli mi zůstává jen jedna otázka. Jak asi vypadal klášter v době svého největšího rozkvětu, jak veliká musela být knihovna, kterou dal kdosi spálit a plamenům trvalo týden než si s tím nespočtem svazků a posvátných textů poradily? Komplex kláštera je obehnán původní zdí čtvercového půdorysu. Délka hrany čtverce činí 420 m a obvodové zdivo je zdobeno celkem 108 stúpami.

Údolí řeky Orchon a Orchonský vodopád

Řeka Orchon protéká ve významné části svého toku impozantními několik desítek metrů hlubokými čedičovými kaňony a soutěskami. Jedním z největších turistických lákadel na jeho toku je bezpochyby Orchonský vodopád, který se nachází asi 65 km od Chudžirtu, správního střediska místní oblasti. Vodopád vznikl na soutoku řeky Ulán gol a Orchonu. Vlivem geologických a denudačních procesů došlo k jeho posunu o několik set metrů proti proudu říčky Ulán gol. Vlastní vodopád je tvořen asi 21 m hlubokou čedičovou propastí podkovovitého tvaru, kdy zpěněné vody tekoucí po zvlněné náhorní plošině najednou z ničeho nic padají do tmavé díry, jejíž dno lemují vzrostlé modříny.
    
Fakt, že vlastní vodopád již pěknou řádku let není na řece Orchon a vlastně nikdy nebyl, zjevně nikomu nevadí a ve všech turistických průvodcích a propagačních materiálech je veden jako "Orchonský vodopád". Skutečnost, že se jedná o místo, kam míří "davy" zahraničních turistů, vedlo podnikavé Mongoly ke zřízení turistického kempu. Ten se nachází na sytě zelené travnaté pláni v bezprostřední blízkosti vodopádu. Podobné "turbázy" vznikají na všech turisticky navštěvovanějších místech. Obvykle je celý komplex tvořen několika zářivě bílými jurtami obehnanými dřevěným plotem, jejichž čistota ostře kontrastuje s jurtami svobodných pastevců ve volné stepi.

Národní park Terchíncagán núr a oslava svátku Nádam

Tento národní park se nachází 12 km severně od správního centra somonu Tariat - Chorgo. Městečko se jmenuje podle stejnojmenné sopky, která představuje jednu z úchvatných dominant národního parku Terchíncagán núr. V bezprostřední blízkosti, před 4000 lety vyhasnuvšího vulkánu s doposud zachovalým kráterem, se rozprostírá blankytně modré jezero s průzračně čistou vodou obklopené horskými velikány. Vody jsou plné dravých ryb. Lávová pole pod sopkou jsou porostlá modříny a limbami se sytě fialovými šiškami. Z bylin jsou četné netřesky, protěže, ale můžeme zde zahlédnout i divoký angrešt a cibuli.

Zatímco jsme se toulali po okolí, ani Ulánchú nezahálel. K našemu velkému překvapení a vděku nám sdělil, že se na druhém konci jezera koná "Nádam". "Nádam" je označení pro největší mongolský svátek a nejznámější sportovní podnik vůbec, jehož tradice sahá až do dob Čingischána. Svoji dnešní podobu a punc pompézní akce však získal teprve před 80-ti lety, kdy se poprvé ve dnech 11.-13.7. konala státem pořádaná oslava na počest vítězství komunismu. V tyto dny je hlavní město plné cizinců a vzácných hostí, hotely jsou přeplněné k prasknutí a ceny za ubytování a potraviny šplhají do astronomických výšek. Proto jsme plni zvláštního očekávání přijali pozvání na takový malý "Nádamčik" na břehu malebného jezera a doufali, že se bude více podobat těm starým zašlým časům Čingischána.

Nádam je svátkem setkávání lidí, předávání nových zpráv a hlavně poměření sil v mongolských národních disciplínách - zápase, jízdě na koni a v lukostřelbě. U malých "Nádamčiků" (Ulánchovo přirovnání, jímž chtěl asi zdůraznit, že se jedná o méně okázalý podnik než v Ulánbátaru) nejsou obvykle organizovány závody v lukostřelbě a ani tento, na břehu jezera, nebyl výjimkou. Zápas, který je výsadou mužů, je mongolských sportem číslo jedna. O vítězích hlavní ulánbátarské soutěže se tradují legendy a děti se o nich učí ve škole. Tradiční zápasnický úbor se nazývá "dzodog" a "šúdag". Zápasníci mají vysoké kožené boty se zahnutou špičkou, výšivkami zdobené slipy a vestičku z pevného hedvábí. Vestička kryje jen ruce a záda, hruď zůstává obnažena. Důvod odkrytí hrudi je čistě prozaický. V historii ulánbátarského turnaje došlo jednou údajně k unikátní události, kdy celý turnaj vyhrála žena. Porazila všechny nejuznávanější a nejsilnější bojovníky a od té doby je v pravidlech zanesena nutnost obnažené hrudi.

Zápas má svůj rituál, svá pevná a neměnná pravidla. Před započetím vlastního "duelu" přistoupí každý zápasník k mongolské státní vlajce nebo tzv. "Čingischánovu pahorku" a krouživými pohyby napodobuje let bájného ptáka garudi, kterého tímto žádá o jeho sílu a pomoc v zápase. Každé zápasící dvojici sekundují dva rozhodčí. Zápasníci mohou uchopit kteroukoliv část soupeřova těla a jejich úkolem je povalit protivníka na záda nebo jej přinutit, aby se dotkl ramenem nebo hlavou země. Délka zápasu není nikterak časově omezena. Stává se tedy, že zápas trvá i několik hodin. Soutěží se systémem K.O. Ten, kdo získá v národním kole Nádamu pět vítězství, obdrží titul Sokola (Način), vítěz celé soutěže získává titul Lva (Arslan). Pokud se někomu podaří obhájit titul Lva, obdrží titul Obra (Avraga). Při dalších případných obhajobách se k titulu obra přidává přídomek, jako např.: mocný, neporazitelný atd.

Naproti tomu jsou dostihy čistě doménou dětí a soutěží jak chlapci, tak i dívky ve věku od 3 do 13 let. O většině mongolských dětí se říká, že umí jezdit na koni ještě dříve, než se naučí chodit. Při těchto "malých" Nádamech má trať něco mezi 10 - 15 km a soutěží nejen děti v krásných barevných uniformách s jezdeckými botami na nohou a s bohatě vyřezávaným sedlem, ale i děti ve špinavých teplácích, bez bot a bez sedla. Vavřínů vítězství se nedostává jezdci, ale koni a jeho majiteli, který tak stoupá v pomyslném společenském žebříčku. Nezřídka se během závodu stane, že otec nebo třeba i starší bratr čeká na člena své rodiny někde na trati a když se jeho ratolest prořítí okolo něj, přidá se k němu a za jízdy jej povzbuzuje k lepšímu výkonu a někdy dokonce uchopí i otěže koně a táhne jej za sebou v domnění, že takto poběží rychleji. Vítěznému koni je obřadně vylit na hřbet a na hlavu ajrak. Ajrak (kumys), zkvašené kobylí mléko mírně nakyslé a osvěžující chuti, je mongolským národním nápojem.

Jezero Chövsgöl

Jedná se o největší sladkovodní jezero Mongolska, které se nachází na severu země v ajmaku Chövsgöl. Jezero vzniklo na konci bajkalské riftové zóny přibližně ve stejné době jako nejhlubší jezero světa Bajkal. Průměrná hloubka je ovšem o poznání menší ("jen" 139 m). I údaje o velikosti tohoto jezera zůstávají poněkud ve stínu většího a známějšího "bratra". Jezero se nachází v nadmořské výšce 1624 m, je 134 km dlouhé a až 39 km široké. Na jihu jezera se nachází vesnička Chatgal, která byla dříve velmi významným přístavem. V současné době je pro nedostatek financí strategický význam této osady značně nedoceněn. Nad jezerem se zdvihají mohutné horské hřbety a kdosi nazval toto malebné a bohužel značně deštivé místo "mongolským Švýcarskem", a měl bezpochyby pravdu. Mongolové považují toto jezero za nejkrásnější v celém Mongolsku a na druhé místo řadí jezero Terchíncagán núr.

O vzniku jezera se traduje celá řada poutavých legend. Jedna z nich vypráví o tom, "Proč je jezero Chövsgöl nazýváno Matkou". Před mnoha a mnoha lety bylo jezero obklopeno nádhernými horami, lesy a loukami plnými barevných květů. Lidé, kteří zde žili, byli přesvědčeni, že se jedná o nejkrásnější místo na světě. Jednoho dne však přišel obr, zničil všechny krásné věci, ve vzteku snědl všechno živé a vypil všechnu vodu. Na vzniklé pláni nezbyl ani stín. O mnoho let později kráčela po vyschlém dně bývalého jezera stařena a náhle spatřila malého chlapce, který nebyl větší než palec a který jako jediný přežil řádění zlého obra. Žena jej pojala za svého syna a vydali se společně hledat vodu a nový domov. Přes nekonečný oceán písku a kamení putovali tři dny a tři noci. Čtvrtý den přišli k veliké skále a když jí stařena nadzvedla, začala z pod ní vytékat čistá pramenitá voda. I vykopali společně studnu a rozhodli se, že na tomto místě vybudují svůj nový domov. Skálu vždy pozorně vraceli na původní místo, aby voda nemohla unikat. Chlapec brzy vyrostl v krásného a zdatného mladého muže. Protože ve svém novém domově neměl mnoho práce, začal se nudit a z dlouhé chvíle skládal a zpíval písně. Jednoho slunečného odpoledne se mu během jeho zpívání zjevila krásná dívka. Přelud ale hned zmizel. Chlapec se do ní na první pohled zamiloval a snil, že se jednou znovu objeví a zůstane natrvalo. Musel čekat tři roky než se dívka znovu objevila a zůstala s chlapcem a stařenou. Žili šťastně a spokojeně až do chvíle, kdy zapomněli zakrýt studnu skálou a vytékající voda zaplavila celé okolí. Vzniknuvší povodeň znovu přilákala obra, který chtěl znovu vypít všechnu vodu a zničit domov stařeny, chlapce a dívky. Chlapec, který byl velmi silný, v těžké a dlouhé bitvě obra zabil a pro jistotu položil na jeho tělo obrovskou horu. Mezitím se stařena potopila do studny a vrátila skálu na své původní místo a díky ní se jezero přestalo dále zvětšovat. Při tom ale přišla o všechnu svoji sílu a utonula. Chlapec s dívkou byli velmi smutní a na počest staré ženy začali jezero nazývat "Matka". Jako důkaz o pravdivosti této legendy vystupují nad hladinu jezera dva ostrovy. Ten větší zakrývá tělo zlého obra a ten menší, skalnatý, zakrývá dávnou studnu, kde našla smrt odvážná stařena - "Matka". 

Něco o mongolské pohostinnosti a způsobu života

Snad právě drsné přírodní podmínky, nízký počet obyvatel a vzdálenost mezi jednotlivými jurtami formovaly po dlouhá staletí mentalitu mongolských kočovníků. Snad právě proto je každý poutník srdečně vítán a bohatě pohoštěn. Platidlem bývá obvykle jen rozhovor s pánem domu o novinkách v Ulánbátaru a ostatních částech Mongolska. Rozhovor se zprvu točí kolem dobytka a koní, který je centrem veškerého dění. Podle Uláncha má kůň pro Mongola větší cenu než člověk. Proto je třeba dát si pozor a některé sliby domorodých obyvatel brát s rezervou. Nám se při cestě k jezerům Najman núr stalo, že jsme si domluvili pronájem koní, ale když dotyčný nepřijel ani po 7 hodinách čekání, tak jsme raději vyrazili po svých.

Drsná zima s teplotami daleko pod -30°C bývá častou příčinou vzniku hladomoru. Hlavní důvod je ale třeba hledat někde jinde. Mongolové si nedělají zásoby sena na zimu. Většina území Mongolska, s výjimkou horských oblastí a severu země, má totiž poměrně málo srážek. Proto i sněhová pokrývka není příliš vysoká a dobytek se za dlouhá staletí naučil kopýtky dohrabat k trávě. Pokud ale dojde k oblevě a následnému silnému ochlazení, promění se původní sněhová pokrývka v led, který je pro kopyta dobytka nepřekonatelnou překážkou a dochází k úhynu stád. Mršiny, které jsou volně roztroušeny ve stepi ještě koncem léta, nikdo neuklízí. A proč taky? Vzpomínám si, jak celou situaci prezentovaly naše sdělovací prostředky a udávaly úhyn mnoha desítek tisíc kusů dobytka po celé zemi a tak jsem byl zvědav, jaká je situace doopravdy. Autem jsme mongolskou stepí ujeli více než 2200 km a během této doby jsme narazili možná na 50 mršin a koster, které byly pozůstatkem po hromadném úhynu dobytka při zimním hladomoru. Zůstává ale neoddiskutovatelným faktem, že ztráta jednoho jediného kusu je pro pastevce velkou tragédií.

Děti jsou zvláštní kapitolou, která by jistě zaplnila celou knihu. Tradiční etiketa a přípustné formy jednání a chování, které uvádí např. Lonely Planet, je podle našich zkušeností poněkud přehnaná. Podle ní by se totiž člověk neměl k dětem skoro ani přiblížit, natož pak jim nabídnout nějaký ten pamlsek. Skutečnost je ale jiná. Mongolské děti jsou roztomilé, stejně jako kdekoliv jinde na světě. Jsou hravé, i když jejich dětství má poněkud jinou podobu než například v našem středoevropském pojetí. Jejich hry jsou více protknuty každodenní prací a přizpůsobení se životu v extrémních podmínkách. Úkolem dětí je starat se o malý dobytek, pomáhat při dojení, obstarávat vodu apod. Co naplat, že konev s vodou váží 25 kg.

Školní rok trvá 9 měsíců, zbytek roku tráví děti u svých rodičů a pomáhají jim. Většina škol se nachází ve správních střediscích a mají víceméně internátní charakter. Klimatické podmínky, které panují v mongolské stepi během zimních měsíců, jsou natolik drsné, že není možné, aby děti jezdily na víkendy nebo dokonce každý den domů.

Ženy mají ve společnosti poněkud jiné postavení než u nás. Doprovází muže a jsou mu bezezbytku podřízeny. Starají se o domácnost a vychovávají děti. Muž se stará o stáda a koně. Hezčí půlka naší expedice si musela dlouho zvykat na mírně přehlíživé jednání i tak sečtělého a vzdělaného člověka jakým byl Ulánchú. Hierarchie společnosti je natolik jasná a stále přetrvávající, že muži přísluší informace a rozhodnutí a žena musí poslouchat. Avšak i v mužské společnosti je patrný jistý společenský žebříček, který je bezezbytku ctěn a dodržován. Informace z Ulánchových úst šla vždy k "vedoucímu" naší výpravy, který potom tuto informaci přetlumočil svým přátelům. Ulánchovi trvalo skoro týden, než si uvědomil, že v naší skupině jsou jak muži, tak i ženy rovnocennými partnery.

Tradiční mongolská kuchyně se nevyznačuje přílišnou nápaditostí a nespočtem chutí jako je tomu např. u kuchyně čínské, ale přesto je zde několik zajímavostí. Nejčastěji podávaným jídlem je vařené skopové maso. Příprava tohoto pokrmu probíhá v hliníkové konvi, v níž je kromě neodkostěného kusu masa i cibule, česnek, mrkev a několik do ruda rozžhavených kamenů. Jako příloha bývají podávány brambory. Vyjma soli nebývá používáno žádné koření a přesto se jedná o jídlo chutné a výživné. Snad největší raritou, se kterou jsme se během naší cesty setkali a kterou jsme jako jedinou z nabízených pochoutek neměli odvahu ochutnat, byl grilovaný svišť. Zní to neuvěřitelně, ale jedná se o největší národní pochoutku. Již samotný lov tohoto jinak plachého hlodavce je pro Evropana opravdovým zážitkem. Stepí se pohybuje několik mužů s klacky, kterými mlátí do země a snaží se tak vystrnadit sviště z jeho nory. Vlastní lov se děje za pomoci pušky. Nejzkušenější lovci se ve stepi pohybují na motorkách a svoji kořist střílí za jízdy, za den skolí 5 - 8 kusů těchto chlupatých hlodavců. Poté je svišti uříznuta hlava, vyjmuty vnitřnosti a do vzniklé dutiny vsunuty horké kameny. Otvor je obvykle uzavřen pomocí drátu. Následuje vlastní tepelná úprava kořisti, která se neděje ničím jiným než plamenem letlampy. Spálená srst je odírána krátkým klacíkem. Asi po 15 - 25 minutách systematického rožnění je pochoutka připravena k okázalé hostině. Svišť se řekne mongolsky "tarvagan", letlampa potom "gangnúr". Nazvali jsme tedy toto jídlo, po kterém se našim mongolským přátelům dělaly boule za ušima, "tarvagan ala gangnúr". A proč jsme neměli odvahu toto jídlo ochutnat? V srsti těchto hlodavců přežívá roztoč, který je přenašečem dymějového moru a epidemie této nepříjemné nemoci jsou v Mongolsku poměrně časté. Po důkladné tepelné úpravě je s největší pravděpodobností jakákoliv obava zbytečná, ale jistota je jistota a tak jsme si s našimi přáteli jen připili na zdraví a zdar naší cesty…… 

Slovo závěrem

Expedice "BAMO 2001" trvala celkem 7 týdnů. Během tohoto relativně krátkého času jsme navštívili malou část středního a severního Mongolska, jezero Bajkal a pohoří Tunkinskije Golcy. Příprava nám zabrala bezmála rok a nebýt řady příjemných a milých lidí, kteří nám nezištně pomohli a věřili, že se z této daleké cesty snů vrátíme v pořádku a ve zdraví, asi bychom naši výpravu nikdy neuskutečnili. Náš zvláštní dík patří klubu přátel Asie "Pražská jurta" za rady a tipy na cestu a hlavně za vydatnou pomoc při vyřizování mongolského pozvání a víza, pracovníkům české ambasády v Petrohradě, díky jejichž intervenci u celníků na letišti jsme se mohli vrátit domů a v neposlední řadě firmě Polaroid za poskytnutí negativního kinofilmového materiálu a fotoaparátu Polaroid Yoycam, který mám otevíral nejen dveře do jurt, ale i do srdcí lidí. Děkujeme! 

 

Fotogalerie: zde