Fagaraš a Piatra Craiului - aneb zaručený konec světa L. P. 1999

Vlastní pohoří Fagaraš je nejvyšším v Rumunska, ale pojem Fagarašské hory zahrnuje větší část Jižních Karpat. Hranice této oblasti jsou tvořeny na západě údolím řeky Olt, na východě údolím řeky Dimnovita, na severu Fagarašskou nížinou a konečně na jihu systémem rozsáhlých nížin. Fagarašské hory zahrnují i masiv Izer - Papuša a sled hor Ghitu, Frunti a Cozia. Naše povídání se ale zaměří na přechod bezmála 70 km hlavního hřebene Fagaraše a vápencového Masivu Piatra Craiului - Králova kamene. 


Hřebenovka Fagaraše je nejnavštěvovanější a zároveň nejdelší hřebenovkou rumunských hor. Šest vrcholů přesahuje výšku 2500 m. Kopce, jejichž svahy jsou tvořeny buď kolmými impozantními stěnami nebo nekonečnými pásy suti, ve kterých se klikatí uzounká stezka. Východní část pohoří je potom travnatá a také méně navštěvovaná. Piatra Craiului - Králův kámen, nepřehlédnutelný bíle zářící vápencový hřeben. Nejvyšší bod této malé krasové oblasti La Om ční do výše přes  2200 m. V blízkosti rozsáhlých suťových polí, které patří k největším v Rumunsku,  pod vysokými bílými stěnami  Králova kamene rostou vzácné byliny, a tak je celá oblast uznávanou a věhlasnou botanickou lokalitou.


Cesta až na pravidelné obstrukce na maďarsko rumunských hranicích a nepříjemnou komunikaci s rumunskou policií proběhla vcelku klidně.Pokaždé když projíždíme rumunskými vesničkami, obdivuji řidičské umění našich dopravců. Ani průjezd vesničkou Sebesu de Sus nebyl výjimkou. Spousta děr a výmolů, sem tam nějaký povoz nebo kráva. Těsně před koncem vesnice nás čekalo nemalé překvapení. Naše otáčející se kola zastavila závora a na ní nápis 10 000 lei. Výběrčí mýtného neušetřil nikoho. Taxa byla stejná pro auto, povoz, rikšu, stádo krav i autobus. Zaplatili jsme tedy "nekřesťanskou" částku, ujeli 100 m  a před mostem zaparkovali autobus. Všude okolo nás se ozýval radostný smích místních dětí, které využívali teplého slunečného počasí k osvěžení v bublajícím potůčku. Jsme na místě, kde začíná naše více než týdenní toulání. Sluníčko pálí. Kdesi daleko a vysoko nad námi vystupuje z oparu sedlo Suru, náš dnešní cíl.


Cesta k chatě Suru se line lesem, a tak jsme alespoň trochu chráněni proti silným a horkým slunečním paprskům. Z chaty Suru zbyly jen rozvaliny a ty tam jsou pověsti o pohostinnosti místních chatařů. Pod troskami bývalé chaty stojí jen polorozpadlá salaš, která nám poskytla příjemný úkryt proti drobnému dešti, jenž nám na chvíli znepříjemnil náš výstup.. Do sedla Suru nám zbývá ještě asi hodina chůze. Cíl naší dnešní pouti je již na dohled, ale spíš mám pocit, že se neustále vzdaluje. Stoupání  kotlem pod Vf. Suru se zdá být nekonečné. Ale každá cesta  jednou skončí a nakonec mě u stanu vítá rozesmátý Panák a s plnou pusou se mě škodolibě ptá: "Tak co, jak se ti líbilo těch 1600 m stoupání?" Vypadlo ze mě něco o zadnicích a únavě. Ešus s teplým jídlem a nezapomenutelně rudý západ slunce byl tou nejkrásnější odměnou za vypocené "hektolitry" potu. Dnes jsme vystoupili do nadmořské výšky přes 2000 m  a celých sedm příštích dní  neklesnou naše toulavé hlavy pod tuto magickou hranici.

Ráno, když Panák vykoukl ze stanu, hodně rychle se zase zachumlal zpátky  do spacáku a pronesl památnou větu: "Tak je to pěkně v pr..., je úplně bílo - klasika" a otráveně se otočil na druhý bok. Za pět minut jsem ale musel akutně opustit teplo svého teplého spacáku a jaké bylo mé překvapení, když to bilo, o kterém mluvil první náčelník, se valilo přes M. Budislavu dál na východ a obloha nade mnou dostala barvu kýčovité modři. Celý den sice pofukovalo, ale jinak bylo pěkně teplo a koupel v jezeře Lacul Avring se stala  poledním šlágrem dne. Dlužno však poznamenat, ze naši rumunští přátelé sice vehementně zřizují národní parky a rezervace, občas zakazují i koupání, ale jejich pojetí ochrany přírody není podle mého názoru příliš důsledné. Všude se totiž válí nepřeberné množství starých a rezavých konzerv a skleněných střepů. A to nejen na březích jezer, ale i na dně mezi kameny.

Překonáním M.Budislavu jsme se definitivně ponořili do hloubi vysokých a kamenitých fagarašských hor. Stoupáme po suťových stezkách, přelézáme první skalky. Při pohledu do hlubokých údolí z ostrého hřebene, jenž se občas zahalí do hustých mraků si bezděčně vzpomenu na poetický popis pana doktora Nevrlého. "Větrné hory. Mlhy se valí vzhůru na hřeben  ze severních sedmihradských strmin, skalnatých a tmavých, ale prudký vichr z povlovnějšího zeleného Valašska jim nedovolí přehoupnout se přes horský hřbet ...."


Odpoledne přicházíme na vrchol jménem Serbota. Červená značka pokračuje kamsi do ztracena mezi skalky, které spadají kolmo dolů neznámo kam. Stojím na místě, kde začíná věhlasná a bájná a zároveň obávaná  Custura Sarati. Sestupujeme do kotle pod Negoiu, kamení v houstnoucím dešti  začíná klouzat. Cestou k rozestavěnému tábořišti sestupujeme podél zurčících potůčků a hlučících vodopádů s průzračně čistou vodou. Mraky, z nich ještě před malou chvílí padala voda, odpluly kamsi do nedozírných dálek vzdušného prostoru a nebe dostalo opět tu nejpříjemnější a nejoptimističtější barvu modravého nekonečna.

Ranní škrábání na Negoiu  uspokojí bezpochyby i náročné "šutrolezce". Vodopád, suťové pole, tráva, skalky bez zajištění - tak by asi dal popsat terén pod Negoiu. Odměnou nám byl impozantní výhled na všechny světové strany  a pocit vítězství ze zdolání pěkného kopce. Kousek pod vrcholem Negoiu padá červená značka příkře dolů skalním žlebem, jež nese jméno Strunga Dracului - Ďáblova průrva. Celou touto asi 200 m dlouhou vertikálou vede natažené ocelové lano. Batoh se mnou hází a po dlouhém ručkování mne začínají bolet ruce.. Obědváme u jezera Lacul Caltun. Na druhém břehu jezera stojí velká bivakovaní bouda.  Její výrazná kanárkovitě žlutá barva střechy s červeným křižem doslova bije do očí. Jen jsem si nevšiml žádného pracovníka horské služby.

Na velkou vzdálenost je patrná skalní věž nad sedlem Paltina. Svěže zelená loučka pod stejnojmenným vrcholem, z něhož získáváme přehled o okolí chaty Bilea Lac, ke které přichází horská silnice. Široká komunikace Tras Fagaraš najednou mizí kdesi pod námi v útrobách hory a teprve asi za dvě hodiny pochodu vidíme hluboko pod hřebenem vyjíždět z nitra fagarašských hor malinkatá autíčka. Ne nadarmo je horská silnice přetínající Fagaraš chloubou  a primátem rumunských vysokohorských komunikací.

Naším dalším dočasným domovem se stala "orlí hnízda" u jezera Lacul Podul lui Giurgiului. V očekávání příštího dne jsme ulehali do svých spacích pytlů. Pomalu ale jistě se blížil již tolikrát předpovídaný konec světa. Globální apokalypsa. Jen abychom z toho všeho alespoň něco viděli. Nacházíme se totiž na samém okraji  pásu totality asi 50 nebo 60 kilometrů od  vůbec nejdelšího zatmění ve Střední Evropě. Tato prognóza slibuje velmi intenzivní zážitek a nezapomenutelné světelné efekty. Večer byl bezmračný s nažloutlým západem slunce. Ráno osudného dne nás přivítalo zamračenou oblohou a drobným deštěm.  Ale po sbalení stanů mraky jako by zázrakem ustoupily a nebe bylo jako vymetené.

Celý ten asi dvou a půl hodinový pochod do sedla pod Vistea Mare svítilo sluníčko a nebe bylo bez mráčku. Zkrátka a dobře jsme  se oprávněně těšili na neopakovatelné přírodní divadlo. Když jsem dorazil do sedla, podíval jsem se na oblohu a na hodinky, mohl jsem s úlevou oznámit: "Za 15 minut to propukne, připravte si brýle a diskety". Také jsem hrábl do batohu a vytáhl dvě za tímto účelem znehodnocené nosiče a jednu podal Panákovi. Namazal jsem si chleba a  vytáhl láhev se šťávou. Pohodlně jsem se rozvalil na trávu a zacílil své oči k obloze. "Tak ještě 5 minut!" A v tu chvíli kde se vzaly, tu se vzaly, jako na povel odkudsi z ledovcových karů vystoupily husté mraky a vydržely až do večera. Ale abych naší matičce přírodě nekřivdil, občas se na několik málo vteřin mraky rozfoukaly, a tak jsme přeci jen něco málo viděli. Sbalili jsme si svých pár švestek a pomalu začali stoupat na Vistea Mare. Na vrcholu bylo spousta lidí, jejichž zraky byly obráceny k nebi, kde se někde ze šedivými mračny odehrávala událost století. Po ostrém hřebínku přes několik skalek jsme přešli na Moldoveanu - nejvyšší  vrchol rumunských Karpat. Obraz byl podobný jako na Vistea Mare. Mlha, šero, které se neustále zvyšovalo, hlavy vyvrácené vzad a vlny radosti, to když se na chvilku objevilo neustále zmenšující se sluníčko. Potom chvilku skoro tma, ticho, bezvětří a opět exploze spontánních citů.

Přemýšlím, co asi ten Nostradamus myslel tím koncem světa. Večer odfoukl všechny mraky i zklamání z neuskutečněného snu. Po rozednění mne budí hurónský smích a slova: "Ty vo.., to je v pr..! Davide, vstávej, tohle musíš zdokumentovat!!" S brčením rozlepuji svoje oči a lezu ze stanu. V dolíku pode mnou, kde ještě včera večer byla příjemná hebká travička, rozprostírá se nyní nová vodní nádrž. Hladina nového fagarašského jezera olizuje zaručeně "nepromokavé" stany, ze kterých více či méně rozesmáté osazenstvo k pobavení širokého okolí vynáší promočené spacáky, oblečení, jídlo .....  a do toho všeho škodolibě dopadají zlaté hřejivé paprsky ranního sluníčka. Ještě jsem se nestačil probrat, a tak se rozespale ptám: "ty ono asi pršelo, ne?" "Chytrej!" zazní odněkud z hloubi plovoucího stanu. Beru do ruky fotoaparát a mačkám spoušť.

Nejtěžší a nejexponovanější část Fararaše už máme za sebou. Ostré vrcholy se začínají postupně zaoblovat a větrem ošlehané hřebeny plné skalek a kamení se narovnávají. Stejně tak jako se změnila náročnost terénu, změnilo se i počasí. Rozmarné počasí se  opravdu umoudřilo až před Tamasu Mare. Z vrcholu je nádherný výhled na království bílého kamene - vápencový hřbet pohoří Piatra Craiului (Králův kámen). Bíle zářící několik set metrů vysoké skalní stěny vystupovaly z našedivělých mraků, které zakrývaly nejvyšší partie této přes 2000 m vysoké vápencové kry. Z dálky byla patrná ohromná vápencová suťová pole, která patří k největším a nejrozsáhlejším v Rumunsku.

Během naší pouti jsme ušetřili jeden den a tak si můžeme dovolit vyhlásit odpočinkový den. Počasí se jeví stále jako nevyzpytatelné, volíme tedy variantu výletu nalehko s tím, že pokud bude pozítří hezky a zájem, pokusíme se přejít hřeben Piatra Craiului s batohy na zádech. Naším cílem je vystoupit na La Om (nejvyšší vrchol celé vápencové oblasti), sestup jeho východními svahy přes Cabana Grind na La Table, odtud přes sedlo Funduri zpět na naše tábořiště pod Vf. Tamasel.  Ráno začínáme srdnatě ukrajovat první metry z "královských" suťových polí a vysokých stěn. Skalky jsou zajištěny napnutým ocelovým lanem. Pozoruji celou skupinku nade mnou, pomalu ale jistě postupuje vpřed. Pod ocelovými lany  se vytvoří lidský hrozen z čekajících horalů.  Čím déle jsme na cestě, tím nižší je okolní teplota a najednou se noříme do bílých mračen. Konečně se ocitáme na hřebeni a po 5 nebo 10 minutách nás vítá špatně čitelný směrovník, který dává tušit, ze jsme dosáhli dílčího cíle našeho jednodenního výletu. Mnoho jsme toho neviděli, vrchol La Om byl totiž zahalen do hustých mraků. Přímo z vrcholu sestupujeme k bivakovaní chatě Cabana Grind. Už z dálky upoutá svou nevšední architekturou . Je postavena z různobarevných plechových plátů, které jsou poskládány bez ladu a skladu a  chata tak trošku vypadá jako nepovedená kostkovaná deka, kterou občas nosíme na pláž. Holt rumunský smysl pro estetično a krásu se nezapře.

Na travnatých pláních La Table se prohání psi a koně. Dřevěná salaš s příjemnými lidmi, kouř z otevřeného ohniště volně prostupující otvorem ve střeše, kobylince, bahno, dobrý sýr a mléko vrací mé myšlenky o několik desetiletí zpět. I v této turisticky frekventované oblasti nacházíme bohem zapomenutý kout.  Návrat do reality je tolik příznačný pro pohyb v horách - stoupání do sedla Funduri. Sestup z jižní částí  pohádkového vápencového hřebene se děje dlouhatánskými suťovými poli a spoustou skalek. Jako v každé správné krasové oblasti, ani zde nechybí jeskyně. Ty zdejší jsou dobře přístupné, jen je třeba mít po ruce baterku. Jak poznamenal Panák -  vůdce jeskyňářů:  "Se dvěma baterkami pro osm  lidí to není ono". Z našeho "odpočinkového" výletu se nakonec vyklubala bezmála desetihodinová túra. A tak se pro sestup ke Cabana Plaiul Foi přes La Om rozhodli jen dva mohykáni. Zbytek zájezdu se rozhodl sestoupit přes sedlo Curmatura Foi. Hned po dosažení zpevněné cesty jsme narazili na malinkou dřevěnou boudu budku. Jinými slovy nálevnu s možností koupě piva, chleba, zákusků, čokolád a sušenek. A co víc, pletené svetry a ponožky z pravé ovčí vlny. V přepočtu se cena pohybovala okolo 17 - 18 DM  za svetr a 5 DM za ponožky. Pohádka. Škoda jen, že svetry nenosím a ponožky byly jen malých čísel a na mé "dětské lyže" velikosti č. 7 se nevešly.

Cabana Plaiul Foi je opravdovým centrem místní zábavy. Před chatou je malý bufet, židličky, stolky a malý betonový parket. Neopakovatelnou atmosféru rumunského venkova dotváří rumunská moderní hudba, která dotěrně vyhrává ze dvou dobře ukrytých reproduktorů.

Noc jsem přečkali na tábořišti u chaty Plaiul Foi. Ráno jsme naložili všechna naše  zavazadla do útrob kudrnovského autobusu a nastoupili jsme dlouhou cestu domů. Jedinou větší zastávkou byla návštěva Sibiu, historického a kulturního centra této oblasti. Gotická evangelická katedrála s výstavou emotivně silně působících černobílých fotografií, pravoslavný kostel gigantických rozměru, jehož interiér je provoněn kadidlem a kouřem ze zapálených svíček, staré uličky se zaparkovanými koňskými povozy, velké tržiště s takřka orientální atmosférou, to je jen stručný  výčet toho, co jsme mohli shlédnout.

Pak už jenom autobus, hranice a po 16 hodinách jízdy brněnské parkoviště za obchodním domem Tesco. Tak tento krátký příběh vlastně končí.

 

Fotogalerie: zde