Banátský deník 2012

 

Deník z akce pořádané CK Alpina. Fotogalerie je k nahlédnutí po kliknutí na obrázek.

 

 

29. 6. – 30. 6. 2012, pátek a sobota

 

Z Brna odjíždíme v 16:00. Přejezd do Rumunska je klidný bez komplikací a zbytečných zdržení. Jen při přejezdu maďarsko-rumunských hranic provádí maďarský celník vzevrubnou kontrolu pasů a občanských průkazů. Po přejezdu rumunských hranic zastavujeme u první benzínové pumpy (asi 300 m za celnicí) a v místní směnárně měníme peníze (25 Eur = 109 Lei). 

Přes Timişoaru jedeme silnici č. E70 a směrem na Detu a za Detou odbočujeme na silnici č. DN57 a pokračujeme na Oraviţu. Po silnici č. DN57B a později po č. E70 jedeme přes Orşova na silnici č. M-25.1 vedoucí podél Dunaje. Z této silnice za obcí Dubova před Sviniţa odbočujeme na Eibentál – jednu z českých vesnic. Odbočka je je od Dunaje značena šipkou značena šipkou. Jedná se o velmi „ostrou pravotočivou zatáčku“.

Nad zatáčkou se postavený dům, vypadjící jako hrad. Dům patří jednomu z Čechů, který sem přišel před 10ti lety a dům si postavil jako novostavbu (i když to tak na první pohled nevypadá). Dům v době své nepřítomnosti pronajímá hlavně rybářům, kteří to mají jen kousek k Dunaji.

Před domem jsme pravděpodobně o šutr pro šutr prorazili pneumatiku. Pro věci (velké batohy) nám na zavolání odváží Honza, který přes léto žije a pracuje jako průvodce a provozovatel domu „U Medvěda“ (http://www.dovolena-banat.cz/). Do vesnice Eibental (Tisové údolí) musíme dojít pěšky (cca 5 – 6 km, něco málo přes hodinu chůze po široké zpevněné kamenité cestě). Před sestupem do vesnice, která se rozkládá převážně v hlubokém údolí procházíme kolem křížku (přístřešek, stoly a lavice, mobilní signál). Silnice se mění v asfaltku.

Dům „U medvěda“ najdeme asi 300 – 400 m za kostelem po pravé straně. Kromě hospody, toalet a sprchy zde najdeme i možnost ubytování (točené pivo Ursus 4 Lei, Timişoara 3,5 Lei, panák slivovice, višňovice nebo medovice za 4 Lei).

Ke snídani postáváme čerstvý chléb, rajčata, sýr, džem, rybičkovou pomazánku a mátový čaj. Kolem 9:30 místního času (+1hodina oproti našemu středoevropského času, další časové údaje budou uvedeny v rumunském čase) vyrážíme na prohlídku vesnice zakončenou návštěvou Jeníka Jagera. Máme možnost vidět ukázky jeho řezbářské práce a pec na pečení chleba. Strop pece musí být klenutý. Před vlastním sázením chleba se zatápí na asi 45 minut. Vzniklý popel je potřeba shrabat ke dvířkům a chleby se pokládají na křenové listy. Chléb obvykle peče Jeníkova žena Anuška.

Nejlepší výhled na vesnici Eibentál je asi ze svahu nad vesnicí. Od domu !U medvěda“ se vracím ke kostelu a nedaleko za ním je křižovatka. Dávám se v vpravo a za křižovatkou pokračuji vpravo přes potok po úvozové cestě. Po necelých 150 m odbočuje vpravo cesta stoupající svahem vzhůru nad vesnici. Úžasné výhledy na vesnici. Před návratem se ještě zastavuji na hřbitově.

Čeká nás výstup na vyhlídku Známaná. Eibentál je ve výšce 370 m n.m., vyhlídka Známaná pak v 755 m n.m. Vycházíme ze dvora domu „U medvěda“ a po žluté a červené značce pokračujeme po asfaltce vpravo do údolí. Po asi 2 km chůze odbočujeme vpravo na širokou hliněnou cestu a po ní stoupáme chvíli lesem a chvíli po loukách. Když se dostaneme na první hřeben, vidíme přímo před sebou další hřeben a na něm pod hranicí lesa salaš s červenou střechou, u které se nachází cíl naší dnešní cesty. Klesáme do sedýlka a začínáme stoupat. Při dosažení poloniny je třeba se držet vpravo na cestě, která jde po hranici lesa. V jednu chvíli z této  cesty odbočuje žlutě značená cesta. Držíme se rovně a po louce přicházíme k malé salaši s polem (brambory, kukuřic e, pšenice, oves, slunečnice, fazole, rajčata, kedlubny, hrášek, zelí a dýně). Pokud bychom pokračovali vlevo do lesa po žluté značce, přijdeme ke studánce (koryto). Další studánka je vpravo pod cestou před výše zmíněnou salaší. Celý výstup nám zabral necelých 2,5 hodiny.

K večeři máme tzv. „Miči“ podobné u nás známého čivabčiči (jedná se o mleté vepřové, hovězí a jehněčí maso připravované na grilu). Dostáváme také kuřecí stehna a prsa připravované nejprve vařením ve vodě ohni a později také na grilu. Stany stavíme přímo u salaše. Večer úchvatné pohledy do Srbska a na Dunaj.

 

1. 7. 2012, neděle

 

Ráno vstáváme v 7:30. Ke snídani dostáváme teplý sýr (kombinace ovčího a kravského sýra), chleba, rajčata, salám a vajíčka natvrdo. „Pánev“ na oheň k přípravě masa, „Miči“ i sýra je udělaná z oracího stroje. Díl byl dovezený z Čech. Vypadá jako vietnamský klobouk otočený špičkou dolů a na nožičkách, které stojí v ohništi.

Velké batohy nakládáme do Ara a v 9:30 odcházíme z tábořiště. Vracíme se kousek zpět a odbočujeme vpravo do lesa na cestu značenou žlutou turistickou značkou. Cesta lesem je široká a pohodlná. Přibližně 1/3 vede lesem, další přibližně 1/3 po poloninách Ravna a poslední 1/3 sestupuje lesem. V přibližně v jedné třetině poloniny Ravna najdeme salaš (nejspíš rumunská). V závěru cesty do české vesnice Bigr (Bigăr) sestupujeme po široké zpevněné cestě. V horní části vesnice vstupujeme na asfaltku, která se zde buduje posledních 14 dní. Cesta z Eibentalu do Bigru měří asi 18 km a zabere kolem 5,5-6,5 hodiny. Opět je neskutečné vedro a teploty šplhají daleko přes 30°C.

Hospodu najdeme u kostela. Točené pivo stojí 3,5 Lei, nanuk 2 Lei. Hospoda obvykle otevírá v 17:00, ale děti sehnali majitelku a tak kvůli nám otevírá po 14:30. Přímo naproti hospodě v domě s číslem popisným 47 máme domluvenou večeři i zítřejší snídani. Od hospody pokračujeme vlevo k mostu a asi 500 m za ním je po levé straně dům, na jehož zahradě stavíme stany. Na zahradě stojí kadibudka a máme k dispozici kohoutek s tekoucí vodou. Louka je dost svažitá, ale mezi stromy se dá najít několik rovnějších pláckům.

Po postavení stanů se vracíme k mostu a odbočujeme vpravo a proti proudu potoka stoupáme do lesa. Je zde vybudovaný náhon, jímka pro vodu, ze které bere vesnice pitnou vodu pro domácnosti a pod jímkou stojí polorozpadlá dřevěnice ukrývající dnes už nefunkční vodní mlýnek na obilí.

Vracím se zpět k hospodě a 19:00 máme domluvenou večeři (rýže a brambory se zeleninou, kuře, sekaná z plic prasete a karbanátky z divočáka, jako zákusek se podávají vynikající koláče). Obžerství je prý smrtelný hřích, ale banátská pohostinnost nezná mezí. Večer ještě procházka po vesnici a pivko v hospodě.

V hospodě diskutujeme o zdejší fauně, flóře a životě. V lesích žije prý med věd, divoké prase, liška i vlk. Občas se objevuje psovitá šelma, kterou místní nazývají šakalem. Místní pravidelně vycházejí na lov. Nezabíjejí ale nutně jen pro maso a obživu, ale hlavně proto, aby lesní zvěř nedělal škodu na úrodě nebo domácích zvířatech. Za vůbec nejnebezpečnějšího tvora považují jedovatou zmiji růžkatou. Říká se, že když někdo zabije zmiji, je mu okamžitě odpuštěno 7 hříchů. S odpustky se tu vůbec roztrhl pytel. Tři hříchy si může hříšník odečíst při zabití ováda. A že jsou zde opravdu pořádní!

Dozvídáme se také, že v době války v Srbsku se přes Dunaj pašovalo snad úplně všechno od zbraní, přes zemědělskou techniku a jídlo ke zvířatům. Málo kdo však na tom opravdu zbohatnul. Řada lidí prý zemřela buď při pašování nebo i doma záhadnou nevyjasněnou smrtí.

 

2. 7. 2012, pondělí

 

Budíček máme naplánovaný na 7:30. Nakládáme věci do dodávky a na 8:30 se přesouváme na snídaní (8:45 - 9:30, mátový čaj, veka, rybí pomazánka, rama, šípková povidla, buchta), kterou máme opět v domě naproti hospodě.

Po snídani se opět vracíme kus zpět stejnou cestou směrem k domu, kde jsme byli ubytování a po červené značce stoupáme do sedýlka nad vesnicí, ve kterém stojí boží muka. Je odtud nádherný výhled na vesnici a okolní kopce. Přímo ze sedla je n utné odbočit vpravo na nenápadnou cestu klesající podél silnice (červená značka, nenápadná šipka na kameni vpravo u silnice). Stezka celkem 3x překračuje zmíněnou silnici a při třetím křížení už ji definitivně opouští a pokračuje lesem. Je tedy možné jít po silnici a hlídat si místa, kde červená značka křižuje cestu. Je dobré vědět, že zde mapa neodpovídá skutečnosti a že v ní jsou zakreslená pouze dvě křížení silnice se značenou cestou.

Další cesta chvíli stoupá lesem po široké cestě. PO asi 15-20 minutách chůze tuto cestu opouštíme a odbočujeme vpravo na lesní pěšinu, která prudce klesá do údolí potoka. Možnost vítaného osvěžení. Za potokem začíná cesta dlouze a místy prudce stoupat lesem na vyhlídku Kopřiva (cca 850 m). Stoupání od potoka zabere asi 1 – 1,5 hodiny. Vyhlídku představuje průsek v lese a vyhlídkové kameny se nacházejí vlevo od cesty.

Z vyhlídky téměř stále klesáme lesem až k opuštěným antracitovým dolům v Baia Nouă (nové doly). V roce 2007 byly doly po neštěstí, při kterém zahynuli dva horníci, uzavřeny. Podle Jeníka Jagera, který v dolech pracoval jako střelmistr a správce skladu výbušnin, odebrali horníci staré podpěry a nenahradily je novými. Vyfárali na jídlo a když se vraceli zpět dolů, začaly se stěny bortit. Zahynuli dva horníci a jejich těla museli záchranáři vynést chodbou vyhloubenou od Dunaje. Podle Jeníka je v opuštěných dolech ložisko antracitu, které by ještě vydrželo 30let těžby. Horníci odcházeli po 20 letech do důchodu a dostávají výsluhy. Jeník Jager šel pracovat do dolů ve svých 15ti letech.

Od opuštěných dolů už jen následuje nudný a ubíjející sestup po silnici přes vesnici Baia Nouă (Nové Doly) do Eibentálu k domu „U medvěda“. Cestou procházíme kolem mateřské školy a spousty vybydlených domů. Lidé prostě odcházejí z míst, kde přišli o práci. Asfaltka začíná kousek před Eibentálem. Táboříme na stráni nad domem – prudká stráň s udělanými terasami. V domě jsou k dispozici sprchy, toalety a hospoda.

Večer diskutuji s Jeníkem Jagerem o pálení alkoholu. Místní pálí kde co. Jeník přidává např. do pálenky z kdoulí maximálně 1kg cukru na stolitrový sud. Kdoule je třeba nařezat, nechat zkvasit, povařit, vyjmout kdoule a vypálit. První co pálí v červenci jsou špendlíky, následují slivky na přelomu července a srpna, pak ringle a na podzim švestky. Za nejlepší pálenku považuje slivovici, která je jemná a dobře se pije. Obsah alkoholu se pohybuje kolem 60%. Jako velmi zdravou označuje pálenku z vína, která má pozitivní vliv na snížení krevního tlaku.

Když jeník Jager chodil do 5. třídy (osmiletá základní docházka), bylo v každém ročníku nejméně 28 dětí. Dnes chodí do zdejší školy posledních 30 dětí do vše 8 ročníků.

K večeři dostáváme tzv. Sarmi – něco jako plněné papriky mletým masem (vepřiové a hovězí) v zelném listu se smetanou. Obvykle se k tomu dělá i kukuřičná kaše.

 

3. 7. 2012, úterý

 

Ráno vstáváme v 8:30 a od 9:00 máme snídani. PO snídani se přesouváme k busu, který parkuje poblíž kostela a v 10:00 přejíždíme k Dunaji. Před cedulí upozorňující na začátek vesnice Dubová odstavujeme bus. Zprvu jdeme po široké cestě do údolí. Široká zpevněná cesta přechází postupně ve stezku s kořeny a s kamením. Vstupní portál jeskyně Peştera Liliecilor (Poniklova) je zřícený, takže se na dno jeskyně musí slézt po dvou žebřících. Mezi žebříky leží mršina divočáka, která nehorázně zapáchá. Přejmenovávám jeskyni na „jeskyni u smradlavého kance“.

Hned za vstupem do jeskyně, je možné vystoupit vlevo do prudkého svahu do horní jeskyně s krápníkovou výzdobou. Stejnou cestou se vracíme zpět do tunelu a pokračujeme směrem k Dunaji. Asi 1/3 tunelu je volně průchozí, 1/3 je třeba pohodlně brodit a zbytek je možné do Dunaje proplavat. Stejnou cestou se vracíme k busu. Doba prohlídky jeskyně něco málo přes 2 hodiny. Projíždíme vesnicí Dubova a skoro na jejím konci je autobusová zastávka (za mostem u cedulí upozorňujících na možnost ubytování). Odkudsi se objevil chlapík, který nás odvedl k molu a za chvíli i přistavil loď asi pro 20 lidí. Plujeme do soutěsky Cazanele Mare. Naše první zastávka je v jeskyni Peştera Veterani. V malé jeskyni byly nalezeny doklady lidského osídlení sahající do doby před 400.000 lety. Jeskyně od starověku až do středověku sloužila jako strategická vojenská pozorovatelna, ze které bylo možno kontrolovat dopravu na Dunaji nebo napadat vetřelce. Jeskyně se nachází v nadmořské výšce 73 metru, je přibližně 173 m dlouhá a byla považován za svatyni Dáckého boha Zamolxis. Vstup do jeskyně je velký pouze 2,7 m, maskována vegetací, a vede návštěvníky pres krátkou galerii do sálu 37 metru dlouhého a 28 metru širokého. Ve výšce 11 metru se nachází okno, kterým do sálu proniká rozptýlené přirozené světlo. První vědecký výzkum uskutečnil M. Munk v roce 1872. Bylo to dlouho před tím, než se zvedla hladina Dunaje při stavbě Železných vrat. Byly zde nalezeny pozůstatky jeskynního medvěda, jeskynní hyeny, zbytky středověké hrnčířské hlíny a zkameněliny některých dalších živočichů. Později vplouváme do portálu jeskyně Peştera Liliecilor (Poniklova), kterou jsme dnes dopoledne proplavali do Dunaje. Stejnou cestou pak plujeme zpět k molu.

Autobusem pokračujeme k velké skalní bustě krále Decebala, který byl dávným Dáckým králem, kjterý se srdnatě postavil Římanům. Byl zakladatelem dáckého sídliště v pohoří Sureanu, které nazval Sarmizegetusa Regia. Sídliště bylo hlavním městem dácké říše až do roku 106, kdy jej dobili Římané. U mostu je prodejna suvenýrů a chlazených nápojů
(0,5 l = 5 Lei. Je možné se nechat svést na lodičce. Z mostu se dá skákat do Dunaje (výška cca 8-10 m). Zdržujeme se zde asi hodinu, což se jeví jako zbytečně dlouhá doba. Stejnou cestou se vracíme do Eibentálu.

Obchod v Eibentálu je mimo pondělí otevřený každý den odpoledne od 18:00 do 23:00. V rámci obchodu je i hospoda (pomerančová limonáda 2l = 5,6 Lei, malé sušenky za 0,6 Lei. K večeři dostáváme v 18:00 (brambory, plněné papriky – maso a ovčí sýr). Jako vždy výborné. Od Jeníka Jagera kupuji 1l slivovice za 300 Kč.

 

4. 7. 2012, středa

 

Dnes budíček v 7:30. Balíme všechny věci a batohy nakládáme do dodávky. Autobusem sjíždíme k Dunaji. Čeká nás dlouhý přejezed přes městečko Moldava Veche, vesnici Sasca Montana do vesnice Sasca Romana (příjezd 13:14). V městečku Moldava Veche se krátce zastavujeme na nákupy. Supermarket Lidl se nachází za Penny marketem po pravé straně u hlavní silnice procházejícím městem.

Na túru vyrážíme z vesnice Sasca Romana. Cesta značená červenou značkou vede zprvu po úvozové cestě, ale z ní záhy odbočí vlevo na louku (šipka směr „putea“). Přes visutý most překonáváme říčku Nera. Úzká stezka pak pokračuje lesem a později jdeme po kořenech, kamení a v suti. Procházíme několik uměle vyhloubených tunelů. Později vycházíme na širokou zpevněnou cestu. Přecházíme vpravo přes most a hned za ním odbočujeme vlevo na opět širokou zpevněnou cestu. Cestou na tábořiště u pstružích sádek je značená odbočka k velkému vodopádu. Od tábořiště je to asi půlhodiny k unikátním travertinovým kaskádám na řece Beuşniţa. Jeho postranní údolí Valea Bee, do kterého ústí Beušnica, je v horní části suché (voda protéká neznámým podzemním systémem). Podzemní tok vyvěrá na povrch v jezírkovitém vývěru Ochiul Beului, který patří k největším v Rumunsku. U tohoto vývěru ústí zleva visutě údolí Beušnice, skryté v souvislých listnatých lesích. V jeho horní části vyvěrají z masivu Plešiva Mica (1009 m) suťové prameny, které níže usazují systém pěnovcových (travertinových – známější, ale v tomto případě nepřesný termín) teras a stupňů se dvěma většími vodopády (Cascada Mare a Cascada Mica), celou řadou drobnějších kaskád a peřejí, oddělených tůněmi a drobnými jezírky. Ve vodopádech a kaskádách vytvářejí pěnovce různé recentní mikroformy (baldachýny, převisy, koryta, syngenetické jeskyňky a převisy, boule) za výrazného podílu mechů (zvláště Cratoneuron commutatum) a řas.

K večeři máme pstruhy a mamaligu s česnekovou omáčkou. Opět vynikající.

 

5. 7. 2012, čtvrtek 

 

Dnes vstáváme časně. Budíček je stanoven na 5:40. Po rychlé snídani nakládáme batohy do dodávky a v 7:10 vyrážíme na další túru. Vracíme se zpět po proudu říčky Beuşniţa k mostu (asi hodina chůze). Napojujeme se na červenou značku a pokračujeme vlevo do údolí Nery (Cheile Nerei). Začátek cesty vede po široké zpevněné štěrkové cestě. Po asi hodině přicházíme k budovám bývalé správy národního parku a mýtnici, kde se vybíral poplatek za vstup do údolí Nery. Cestou je několik pramenů. Před budovou správy NP odbočujeme vpravo na louku a od této chvíle jdeme po stezce podél řeky. Po hodině chůze přicházíme k brodu (označeno šipkou). Teče docela málo vody a tak brodění nečiní větších obtíží. Vodu máme nejvýše po kolena. Cesta chvíli stoupá, chvíli klesá polesní pěšině, po kořenech, kamenech a přes padlé stromy. Občas překonáváme nízké skalní stupně a stezky vyhloubené ve skále. Výrazněji cesta stoupá nad řeku před Lacul Dracului (nejprve k rozcestníku, později ještě asi 500 m vlevo nad rozcestník na hřebínek. K jezeru a řece Nera prudce klesá (Lacul Dracului – zatopená propast vlevo od cesty, na cestě od bývalé mýtnice jsme asi 2 – 2,5 hodiny. U Nery dáváme pauzu na oběd a koupání. Je třeba opět přebrodit. Pramen s vodou je asi 500 m za brodem směrem na Şopotu Nou. Terén je stále velmi podobný (stezka – kořeny, kamení a skalky). Později přicházíme na pohodlnou širokou stezku vedoucí loukami. Procházíme několika ohradami kolem domů – pozor na psy. Do Şopotu Nou přicházíme po dalších 1,5 – 2 hodinách chůze. Široká cesta ústí na mostě u hlavní silnice (až sem červená značka). Pokračujeme do vesnice. Kousek za kostelem na malém náměstíčku je hospoda a zároveň i obchod (levné, ale teplé pivo, pauza 45 minut, voda ve studni poblíž).

Vracíme se ke kostelu a a před ním odbočujeme vpravo. Na další křižovatce pokračujeme krátce rovně, ale hned před domem odbočujeme vlevo velmi příkře do svahu (červený kruh, prudké stoupání ve štěrku). Cesta rychle nabírá výšku. Po chvíli z ní odbočuje vlevo výrazná široká cesta (neodbočovat!). Po dalších 10ti minutách stoupání odbočuje vpravo úzká stezka vedoucí po úbočí. Později přechází v širší cestu. U rozpadlé salaše se prodíráme nízkým porostem a trávou než opět najdeme cestu. Stále solidně značeno červeným pruhem. Na hřebeni před námi je vidět elektrické vedení, které je skvělý orientačním bodem. Vycházíme na širokou úvozovou cestu a pod elektrickým vedením jdeme až do Rovenska – nejvýše položená česká vesnice stojí opravdu na kopci. U hospody se rozdělujeme do menších skupin a rozcházíme se k místním na ubytování a večeři. Večeříme u Veverkových a spíme v jejich dalším domě na druhém konci vesnice. U Veverkových máme k dispozici i sprchu.

Dnes byl nejteplejší den, teplota se blížila 40°C. Nastoupali jsme 973 výškových metrů, na cestě jsme strávili 12hodin 26 minut a ušli přes 36 km.

 

6. 7. 2012, pátek

 

Budíček po 8:00 a ranní procházka po vesnici. Nakládáme batohy do dodávky a 10:00 se přesouváme k Veverkovým na snídani. V 11:00 pak odcházíme po červené značce směrem na Gernik. Čeká nás asi 18 km. Cesta vede zprvu po loukách po širokých prašných cestách se skvělými výhledy. Chvíli klesáme lesem, abychom později opět vyšli na louky (oborohy, výhledy). Procházíme kolem několika rumunských salaší. Cesta je stále skvěle značena červeným pruhem.

Ve chvíli, kdy cesta obchází výrazný vrchol na konci hřebene, odbočujeme vpravo a po nevýrazné cestě vystupujeme na kopec. Začínáme klesat lesem. Po překročení potoka opět stoupáme chvíli po loukách, chvíli lesem ke stále funkčním vodním mlýnkům pod Gernikem. Je tu celkem šest. Mlýnky vždy patří několika rodinám, které se dříve střídaly v jejich využívání. Dnes se sice používají stále méně, ale jsou stále funkční.

Za náhonem (poslední mlýnek) je třeba překročit potok a stále po červené značce stoupat nejprve lesem, později po loukách do Gerniku. Nad vesnicí jsou dva křížky. Ve vesnici pokračujeme vlevo a pak doprava dolů po schodech k hospodě. Zde opět rozdělujeme do skupin a rozcházíme se na ubytování a večeři. Jíme u Merhatových.

 

7. 7. – 8. 7. 2012, sobota a neděle

 

Ráno vstáváme před sedmou. Batohy dáváme do dodávky. Na 8:00 jsme domluveni s paní Merhautovou na snídani. Kupujeme šípkové marmelády a kořalku. V 9:30 vyrážíme po červené značce směrem na Svatou Helenu. Stoupáme po široké zpevněné cestě, později po cestě v travnatých svazích. Před námi se objevuje po levé straně vysoký vysílač. Cesta se stáčí k němu. Po asi 20timinutách chůze přicházíme k rozcestníku (po hodině a kousek z Gerniku). Vlevo vede cesta přímo na Svatou Helenu (červená značka), vpravo odbočuje modrá značka k jeskyni Turecká díra, kde se schovávali turečtí vojáci. K jeskyni je to od rozcestníku asi 2km. Je to taková díra v zemi a nic moc k vidění tu není. Kus se vracíme stejnou cestou až na křižovatku s červeným kruhem. Po cestě značené červeným kruhem se vracíme na červenou značku.

Chvíli pokračujeme po červené značce (široká cesta) na další křižovatku, kde odbočujeme vlevo na cestu značenou červeným kruhem. Chvíli je cesta velmi dobře patrná, ale později se prodíráme keři a vysokou trávou. Cesta schází do údolí ke Kulhavé skále a k jeskyni Vranovec (pěkná krápníková výzdoba). Přístup do jeskyně je ale mnohem těžší než do jeskyní u Dunaje. Musí se v ní brodit malá jezírka. U jeskyně je nádherný potůček.

Po modré turistické stoupáme do větrného parku postaveného nad Svatou Helenou a zde se opět napojujeme na červenou značku, která nás dovede až do vesnice. V hospodě u pana Štěpničky si dáváme pivo (3 Lei) a zrádný „tun“ – místní specialitu namíchanou z 1/3 z čokoládového likéru a ze 2/3 z vodky (4 Lei). Sprcha a večeře u místních ave 21:00 zahájení přesunu do ČR. 

Přesun proběhl bez problémů a po 9:00 ráno jsme v Brně na Zvonařce. Končí další skvělý vandr v Rumunsku J. Díky vše bezva lidem, kteří spoluvytvářeli bezva pohodovou atmosféru a skvělé, i když hodně teplé počasí. Bylo to bezva a nezbývá než doufat, že se nejednalo o poslední cestu ke milým a pohostinným krajanům.

 

Fotogalerie je k nahlédnutí po kliknutí na obrázek.

 

(C) David Hainall, všechna práva vyhrazena