Turecko - Kačkar a Ararat 2015

1. den                                                                                                                                            30. 6. 2015

Sraz na letišti je naplánovaný na 13.00. Balení batohů do fólie opět podražilo a stojí 130 Kč. On line odbavení předem zdá se býti výhodou, jen je dobré na personál na odbavovací přepážce předem upozornit, že papír, který jim člověk předává je již palubní vstupenka. Jinak odbavení probíhá standardně, bez zbytečných zdržení. Jen „gate“ se otevírá později a tak odlétáme s více než 30ti minutovým zpožděním. Začínám být trochu nervózní. V Istanbulu na letišti Sabiha Gocken máme na jen 1,5 hodiny na přestup. Naštěstí i tam vše probíhá rychle a stíhám i vyměnit peníze. Kurz k dolaru je vcelku příznivý (1USD = 2,6 TL, měním celkem 2000 USD a dostávám tedy 5200 TL).

Let do Trabzonu má tradičně menší zpoždění. Někdy mám pocit, že společnost Pegasus Airlines si na to postupném dohánění pozdějších odletů během letu snad i zakládá. V Trabzonu totiž přistáváme podle plánu. Na batohy sice musíme chvíli čekat, ale hned před příletovou halou sloužící pro odbavení zahraničních turistů a pro mezinárodní lety na nás čeká Asuman s dvěma řidiči. V Istanbulu jsme měli málo času a tak hledáme bankomaty, kde bychom si mohli buď vyměnit nebo vybrat místní měnu. Mezi odbavovacími halami je venku bankomat a pak odletové hale další bankomat a ten už umí po vložení bankovek provést výměnu na turecké liry (mění USD, Eura a britské libry). Kurz je podobný jako v Istanbulu na letišti.

Nasedáme do dvou připravených aut a zahajujeme přesun na trase Trabzon, Rize, Ardenşen, Çamlihemşin,, Ayder a Yukari Kavron (2475 m). Cestou se zastavujeme pro pečivo, balenou vodu a benzín. Výměna peněz nás trochu zdržela a tak u penzionu v Yukari Kavron zastavujeme ve 2.20. Silnice až do Ayderu je velmi slušná. Ayder se projíždí po kostkách a za městem začíná ta pravá divočina - široká cesta plná výmolů, šutrů a děr.

V Yukari Kavronu máme domluvený penzion. Je tu k dispozici 5 - 6 místností pro 3, resp. 4 osoby). Ubytovává se po třech. Pokoje mají k dispozici samostatný záchod evropského typu a sprchu s teplou vodou. Cena ubytování je 50 TL/osobu se snídaní, resp. 40TL bez snídaně.

2. den                                                                                                                                            1. 7. 2015

Ráno nemusíme spěchat. Probouzíme do slunečného dne, ale již v brzkém dopole    dni se začínají honit mraky a padá mlha. Naštěstí ale neprší. Snídáme v 9.30 schování v hospodě u potoka a v 10.45 odcházíme. Cesta se vine mezi domy proti proudu potoka údolím Kavrun Vadisi a stále drží na svěžích loukách. Je důležité si hlavní tok držet neustále po levé ruce a neustále stoupat. Naším cílem je nedaleké jezero Derebaşi Gölu (2850 m), ke kterému přicházíme v 14.20. Cesta před jezerem překonává prudší stoupání. Místa na táboření jsou na druhé straně jezera za výtokem. V jezeře se dá báječně koupat. Počasí není ideální, nicméně během odpoledne se zvedají mraky a občas vysvitne sluníčko. V noci je jasno. Ve chvíli, kdy se zvednou mraky, je jasně vidět, že na okolních svazích zůstává po zimě mraky sněhu.

 

 

3. den                                                                                                                                            2. 7. 2015

Dnes nás čeká náročný den. Vstáváme v 6.00 a v 8.00 vyrážíme. Je potřeba se vrátit přes výtok jezera na druhou stranu a pokračovat do sedla Kavrun Gecidi (3275 m). Na Hlavní hřeben pohoří kačkar to trvá asi 1,5 - 2 hodiny. Hřeben zároveň tvoří hlavní rozvodí celé oblasti. Výstup od jezera je vhodné směřovat neustále vzhůru na výraznou skálu, které se vypíná po pravé straně. Je tam větší šance, že člověk narazí na normální cestu a neškrábe se přímo volným prudkým svahem nahoru. V 9.30 jsme na hřebeni. Bezmála půlhodinová pauza přijde vhod. Cesta chvílí mírně stoupá po hřebeni, aby později začala klesat pod sedlo Kavrun Gecidi (3275 m). Na svazích jsou nepříjemně ukloněná sněhová pole, která zpomalují a znepříjemňují postup. Cesta do sedla se tak prodlužuje na téměř 1,5 hodiny. V sedle odpočíváme skoro hodinu.

Čeká nás sestup po cestě směrem na osadu Davali Yalasi. držíme se však více vlevo a druhým údolím nad vesnicí stoupáme příkře vlevo svahem proti proudu potoka pod suťovou morénu. Na svazích je dostatek vody a není tedy třeba ji nosit na zádech. Sestup ze sedla k začátku stoupání zabere asi 30 - 45 minut. Dalších 20 - 30 minut pod zmíněnou morénu, kde je poslední zdroj pitné vody a dá se zde pohodlně tábořit.

Cesta na hřeben morény vede v levé části konce údolí a na jejím vrcholu se stáčí vpravo a začíná stoupat do výrazného sedla. Vyšlapaná suťová stezka vede na konci morény vlevo do svahu a stoupá v serpentinách jemnou štěrkovou sutí do sedla. Letos je raky sněhu a tak se škrábeme vpravo přímo svahem, kde jsou nízké rozbité skalky se spoustou volného kamení. Od morény do sedla to trvá něco málo přes hodinu.

Ze sedla se otevírá nádherný pohled na malé jezero Soğanli Gölu, u kterého budeme spát. Cesta vede obvykle ze středu sedla dolů a vine se v serpentinách dolů do aru. Vzhledem k tomu, že svahy pokrývá téměř souvislá pokrývka sněhu, držíme se vlevo na suťových polích. Přesto není šance se sněhu vyhnout. V pozdním odpoledni je sníh rozbředlý a propadáme se. Jezero stejně jako loni pokrývá z části led. U jezera Soğanli Gölu jsme krátce po 16.00. Vody je na tábořišti dostatek.

Po postavení stanů vyrážíme na krátkou procházku do sedla vlevo nad jezerem, abychom obhlídli situace na nejvyšším vrcholu Kaçkar Daği (3932 m). Cesta do sedla na lehko zabere asi 20 minut. Sedlo poskytuje nádherný výhled na jezero Deniz Gölu (opět zamrzlé) a okolní kopce včetně Kaçkar Daği. Terén není pro výstup bezpečný pro takhle velkou skupinu. pro výstup po zmrzlých sněhových svazích je potřeba mít mačky a cepín. Vracíme se na tábořiště u jezera Soğanli Gölu. Je hodně větrno.

 

4. den                                                                                                                                            3. 7. 2015

Vstáváme v 7.30. Od rána je nádherně. V 9.00 odcházíme do sedla mezi jezera Soğanli Gölu a Deniz Gölu. Cesta nám s velkým batohem zabere 20 - 30 minut. Sestup k jezeru Deniz Gölu se ze sedla jeví dobře a bezpečně. Asi ve 2/3 sestupu je však jedno nepříjemné sněhové pole. Část z nás jej obchází, jiní riskují uklouznutí a přistání v jezeře. U jezera je kolem 8 -9 míst k táboření. Zdroj vody ve výtoku z jezera. Sestup k jezeru zabere podle sněhových podmínek 30 - 45 minut.

Další cesta vedoucí k tábořišti Dilberdüzü na začátku údolí Hastaf Vadisi začíná hned u výtoku z jezera. Záhy se však od výtoku vzdaluje a směřuje více vpravo mezi skalky. Sestupujeme dílem po stezce značené sporadicky malými mužíky, dílem po sněhu. Nakonec se sestup po sněhu ukazuje jako rychlejší a příjemnější. Sestup na tábořiště Dilberdüzü od jezera Deniz Gölu zabere asi 1,5 - 2 hodiny. Tábořiště tvoří rozlehlá louka se velkým místem na stany. Za potokem jsou postavené dvě zděné kadibudky bez dveří. Na tábořišti jsme po poledni a tak tak zařazujeme odpočinkové odpoledne na čtetní, praní a opalování.

Později dopoledne se vrací dvojice, která se s úspěchem pokusila o Kaçkar Daği (3932 m) a potvrzuje, že bez maček a cepínu je výstup za stávajících podmínek rizikový.

5. den                                                                                                                                                4. 7. 2015

Dnes nám zbývají poslední 2,5 -3 hodiny sestupu údolím Hastaf Vadisi do osady Olgunlar. Vstáváme kolem 7.00 a již v 8.30 jsme na cestě. Pohodlná cesta příjemně klesá. Občas přes ní přetékají potoky a je potřeba brodit. Před pasteveckou osadou Hastaf Yalasi, která stojí asi v polovině cesty je jeden potok, který je nutné přebrodit. Záleží na stavu vody a kvalitě pohorek, ale občas je třeba boty sundat a přejít bosky nebo v sandálech.

Osada Hastaf Yalasi je jako po vymření a kromě krav a jednoho rybáře nikoho nevidíme. Do vesnice Olgunlar, která je díky příjezdové cestě celoročně obyvatelná, přicházíme v 11.30. Hned u mostu na začátku vesnice je občerstvení, kde si kromě pití dát i třeba i něco malého k jídlu. Nabízeli nám polévku, ale podle všeho by neměl být problém objednat i nějaký kebab (ceny: 1l Fanta - 3TL, 1,5l balené vody - 1,5 TL).

Auta stojí u nově zrekonstruovaného penzionu Kačkar (ubytko se snídaní 50TL/os a noc). Podle telefonické dohody koupili řidiči 3 kartony piv (po 6ti kusech, cena 87 TL, 4,33 TL/pivo). Je ramadán a tak není vhodné pít alkohol na veřejnosti. Po asi 15 minutách jízdy je u cesty turecká vlajka, posezení a koryto s vodou. Zastavujeme tedy u vlajky. Chladíme piva v korytu a po chvíli užíváme oroseného moku.

Zahajujeme dlouhý přesun do Yusufeli (2 -2,5 hodiny jízdy, příjezd ve 14.00) po převážně prašné a zpevněné cestě. V Yusufeli znám v centru osvědčenou restauraci. Ovšem letos to všechno nějak moc dlouho trvá. Postní měsíc Ramadán situaci komplikuje. Kuchař je sice neznámo kde, ale polévka je ohřátá za chvíli. Nakonec vše dobře dopadlo a dobře jsme se najedli. Jediné, co je oproti loňsku jiné, je přístup k cenám jídla. Je dobré se tu domluvit předem. Mám pocit, že majitel restaurace nasazuje ceny podle „ksichtu“, který zrovna platí a i když se naše objednávky příliš nelišily, platíme každý jinou částku, která se většinou pohybuje mezi 20 - 30 TL (polévka, salát, voda, Cola nebo káva, jehněčí nebo kuřecí kebab v omáčce).

Kontakt na hospodu v Yusufeli:

Çardak

Uygur Çelik

Beton Köprübaşi, şehit Orhan SK No: 12

Yusufeli/Artvin

Telefon: 0532 686 3123, 811 22 02

Z Yusufeli odjíždíme v 16.00. Následuje dlouhý a únavný přesun na trase Yusufeli - Erzerum - Horsan - Ağri - Doğubayazit. Ubytování máme zajištěné v hotelu Grand Derya (40TL/os. se snídaní, kontakt viz níže). Do hotelu přijíždíme ve 23.00.


 

Hotel Grad Derya

Emniyet Caddesi

Doğubayazit, Türkiye

Telefon: 0.472 312 75 31 - 32 - 33

Fax: 0.472 3127833

 

6. den                                                                                                                                            5. 7. 2015

Snídani plánujeme na 8.00. Snídaně je organizována formou švédského stolu. Je domluveno, že nepotřebné věci uložíme do úschovy na recepci a po návratu z Aarartu si zase vyzvedneme. Našim řidičům platím domluvenou cenu za dopravu a loučíme se. V 9.00 přijíždí dva domluvené dolmuše, které nás přiblíží na svahy Araratu. Odjíždíme v 9.10 Cestou krátká zastávka v supermarketu na dokoupení vody a pečiva.

Auta nás stejně jako loni vyváží nedaleko nad osadu Eliköy do výšky přibližně 2200 m n.m. (příjezd v cca 10.30). Výstup do základního tábora ve výšce 3200 m pak podle podmínek zabere asi 3 - 3,5 hodiny. Cesta vede dílem po široké vymleté cestě kolem dvou původně pasteveckých stanů, které patří členům rodiny Cumy Saltika a dnes slouží především jako zázemí pro turisty. Stezka tuto cestu často opouští a zkracuje tak dlouhé serpentiny. K dispozici je nejen skvělý čaj nebo třeba ajran (lehce nakyslý řídký jogurt). Náročnější terén s větším podílem kamení začíná až pod základním táborem.

Po příchodu do BC tradiční občerstvení sestávající se z červených i žlutých melounů, oliv, sýra, sušenek a pečiva. Večeře je domluvena na 18.00 a sestává se z polévky (harira), kuskusu, kousku skopového a zeleniny. Večer tradiční tanečky a písně.

V BC je jednoduchá toaleta. Voda se bere z potoka, který stéká ze svahů nad táborem. Tuto vodu je vhodné desinfikovat.

Kontakt na Cumu Saltika

Telefon: 0090 544 638 82 11

E-mail: cuma_3@hotmail.com

Facebook: https://www.facebook.com/cuma.saltik (ideální kanál pro komunikaci)

Ararat - mýtická hora

Jen málo hor na západ od Himálají zaměstnává představivost „západních“ turistů, historiků a vědců jako právě Aarart (Ağri Dağ). Jedná se o vyhaslou sopku, na jejíchž svazích údajně odpočívá Archa Noemova. Jedná se vlastně o dvojvrchol (Büyük Ağri - 5137 m a Küçük Ağri - 3925 m). Arménští mniši považují Ararat za posvátnou horu a podle jejich pravidel nikdo nemá právo vystoupit na její vrchol. Teprve roku 1829 a jeho vrchol vystoupil Němec Dr. Johann Jacob Parrot.

 

7. den                                                                                                                                                                                                    6. 7. 2015

Ráno vstáváme v 7.00. Balíme stany a v 8.00 jdeme na snídani. Krátce před 9.00 vyrážíme do C1 ve 4200 m n.m. Ze základního tábora jdeme mírně vpravo a pak stoupáme stále vzhůru směrem na hřeben, který se vypíná vpravo před námi. Po přibližně hodině stoupání je plošina, kde je možné si odpočinout a nově oproti loňsku je zde zřízen improvizovaný bufet s občerstvením (Coca Cola plech 0,33l - 5TL, minerálka 0,5l plast - 3 TL, pivo 0,5l plech - 10 TL). Prodávají se i šátky a kurdská vlajka (5 - 15 TL).

V C1 jsme ve 12.00. Hledáme co nejvhodnější místo na stan a nakonec ho stavíme nedaleko stanu místních průvodců, kde připravují jídlo. Kolem 14.00 je pět připraveno občerstvení, které sice není tak bohaté jako v BC, ale i tak přijde k duhu. V 18.00 je vynikající večeře, která zdá se tentokrát bohatší než v BC.

Plán na zítřek je stejný jako loni. Budíček v 1.00, odchod ve 2.00.

8. den                                                                                                                                                                                                    7. 7. 2015

Budíček podle plánu v 1.00, rychlá snídaně a čaj a odchod ve 2.00 za svitu čelovek. Noc je nezvykle teplá. Sněhu je méně než loni a tak celou cestu za tmy jmeme v suti a kamení. Se vzrůstající nadmořskou výškou začíná foukat silný vítr a citelně se ochlazuje. Postupně vcházíme do mraku a začíná být hůř vidět. Postup je i přes to docela rychlý a už v 5.10 jsme ve výšce 4900 m. Situace není snadná. Silný vítr daleko přes 100 km/h a špatná viditelnost nedává moc šancí na prožitku plný výstup a navíc se to jeví jako riskantní. Jde „jen“ o vrchol. Nakonec se spolu s dalšími 4 lidmi otáčím k sestupu. Ostatní zůstávají a na větru vyčkávají, zda se situace nezmění. Po hodině a půl vyčkávání na lepší podmínky nakonec pokračují a za náročných podmínek ve vichřici s nulovou viditelností zdolávají v 8.00 vrchol.

Během sestupu se mi k životu probraly jak kotník, tak i koleno. Nakonec mi to do C1 zabere stejně dlouho jako cesta do výšky 4900 m a po třech hodinách po 8.15 jsem ve stanu. V 9.30 se vrací zbytek skupiny a rozhodujeme se pro sestup až dolů. Vzhledem k bolestem kloubů nakládám svůj batoh na koně a před 11.00 zahajuji sestup. Ve 14.00 jsem v základním táboře. Po chvilce odpočinku a dvou kouskům melouna pokračuji v sestupu. Nad prvním pasteveckým stanem začíná být situace neúnosná. Hodně zaostávám a nohy bolí. Volám si pro koně a zbytek sestupu a posledních 600 výškových metrů absolvuji v sedle koně. Dost mi to pomohlo.

U auta čekám na Cumu a v během cesty debatujeme o životě. Zajímavé momenty:

·           děti mají 3 měsíce letních prázdnin, ale pak během roku nemají už žádné volno

·           muži mají 1 rok povinné vojenské služby

·           žena se stará o domácnost a děti, do práce nechodí

·           Cuma má 3 syny a 2 dcery

·           výuka angličtiny ve školách má špatnou úroveň a děti moc nebaví, což Cumu, který denně komunikuje v angličtině se svými klienty, řádně štve

S Cumou a Asu domlouváme společnou večeři na 20.30 Ceny jídel se pohybují kolem 20 - 30 TL. Na hlavní třídě u banky Zirkasi Bankasi je i bankomat na výměnu peněz. Nicméně se mi nedaří peníze vyměnit a budu muset až druhý den ráno k bankovní přepážce.

9. den                                                                                                                                                                                                8. 7. 2015

 Ráno musím vstávat brzy. Balím všechny věci a na 8.00 je připravená snídaně. V 9.00 mám schůzku s Cumou a předávám mu peníze. V 9.00 otevírá banka Zirkasi Bankasi. Je potřeba vyměnit zbytek peněz potřebných pro zajištění cesty. Výměna peněz na přepážce se stává jedním z největších zážitků dne. Nejdřív po mě chtějí pas, pak jméno otce, telefon a adresu v Turecku, můj vlastní telefon, adresu domů atd. Výměna 500 USD se protáhla na více než půl hodiny.

Před hotel přijíždí malý autobus s 27 místy pro sezení. Pro naši skupiny je velmi pohodlný i proto, že ne všechny batohy se vejdou do úložného prostoru. Náš první cíl je palácový komplex Ishak Pasha. Z hotelu je to asi 30 minut jízdy.

Vracíme se zpátky do Doğubayazitu a kolem poledne zahajujeme dlouhou cestu do kráteru Sopky Nemrut Daği, která se vypíná nad slaným jezerem Van. Jedeme po trase: Doğubayazit - Muradiye - Erciş - Adilcevaz - Ahlat - Tatvan - kráter Nemrut Daği. Nedaleko nad Doğubayazitem je z hlavní silnice skvělý výhled na Ararat. Před Muradiya zastavujeme z vodopádů, které vznikly na čedičové plošině, kde si řeka vyhloubila kaňon a v jeden okamžik voda padá přes široký práh. K parkovišti u vodopádů vede z hlavní silnice krátká prašná cesta. U parkoviště je restaračka. Na vyhlídku na vodopád se jde přes visutý most, na jehož konci je další restaurace. K vodě se dá i sejít. Zastávka na necelou hodinu.

Ve městečku Erciş zastavujeme u pumpy v restauraci na jídlo (kontakt viz níže). Jedná se o restauraci, kde se běžně na jídlo zastavují místní a má díky tomu svou neopakovatelnou atmosféru. Velmi dobře vaří.

Seveli Restarant

Erçiş Adil Cevvaz Yolu üzeri

(20´inci Km. Erdem Petrol Yam)

Erciş / Van

Telefon: 0532 684 36 63

Do kráteru přijíždíme před 18.00. Následuje konflikt s Fevzim hledně útraty na tábořišti. Fevzi očekává, že si necháme přivést pivo za 15 TL. Když pochopí, chce zaplatit za táboření. Pak i přiznává, že vlastně nemá nic skladem a že by pro pití musel poslat do vesnice. Rozcházíme se ve zlém. Kolem velkého jezera je nečekaně hodně nepořádku a voda se nejeví jako pitná. Nicméně na vaření stačí.

Ishak Pasha Sarayi

Palácový komplex Ishak Pasha Sarayi stojí asi 6 km jihovýchodně od Doğubayazitu. Jedná se polorozbořený palác pocházející ze 17. století, který byl postaven na svazích hor ve výšce 2000 m n.m. Prošel rozsáhlou rekonstrukcí a je nyní částečně zastřešený. Stavitelé do stavby zakomponovaly snad všechny architektonické styly, které bylo možné v tehdejší Anatolii najít a zakomponovali je do budovy paláce. Zřetelné tak jsou vlivy seldžucké, osmanské, arménské, gruzínské a perské architektury.

Strategický význam svahů zdejších hor si všimli již Urartové, kteří zde jako první zbudovali pevnost. Později zde Seldžukové a Osmané nechali zbudovat hrady, které měly za úkol střežit Hedvábnou stezku.

Vznik paláce samotného připomínajícího spíše letní sídlo, je datován do roku 1785. Byl vystavěn na příkaz zdejšího náčelníka Çolak Abdi Paşy. Jeho etnický původ není úplně objasněn. Některé prameny uvádí, že byl původem Kurd, jiné Armén nebo Gruzínec. Poslední úpravy nechal udělat jeho syn Ishak Pasha na počátku 19. století. Se stavbou je spojena tradiční a poněkud stereotypní asijská legenda, která se říká i v jiných stavbách tohoto typu (např. pevnost Hoşap nebo indický Taj Mahal) a hovoří o tom, že hlavnímu architektu byly po dokončení stavby uťaty obě ruce, aby již nemohl podobné dílo zopakovat někde jinde.

Od roku 1877 byl palác využíván tureckou armádou jako kasárna. Následné období ruské okupace znamenalo pro palác definitivní úpadek. Do palácového komplexu vstupujeme honosnou vstupní branou, která se mohla dříve pyšnit dveřmi obloženými zlatem. Tyto dveře odvezli v roce 1917 Rusové během svého ústupu z Anatolie a nyní je můžeme spatřit v petrohradské Ermitáži. Z prvního nádvoří vedl zdobený vyřezávaný portál na menší druhé nádvoří, kde se přímo před námi objevuje vstup do harému a po pravé straně se objevuje vstup do tzv. selamliku, nebo-li ubytovny pro muže. Na druhém nádvoří najdeme i hrobky Ishaka Pashy a jeho první manželky.

V harému je celkem 14 ložnic s krby, kde se v roce 1877 ubytovaly čtyři stovky vojáků. Z oken je krásný výhled na údolí. Dále zde najdeme kuchyně a turecké lázně. Po celém komplexu byla rozvedena teplá i studená voda. Teplá voda se ohřívala ve velký boilerech.

V selamliku jsou k vidění ložnice a mešita, která stále nese původní reliéfní zdobení a která pochází z období vlády Selima I., jenž v roce 1514 porazil Peršany v bitvě u Çaldiranu (místo bitvy vzdáleno asi 70 km od Doğubayazitu. Vlastní pevnost je o mnoho starší a odborníci se domnívají,  že pochází již z dob vlády Urartů, ale to, co zde můžeme vidět dnes s výjimkou asyrského reliéfu na jedné ze zdí, je mnohem mladšího data. Základy budov, které můžeme spatřit dole na planině , jsou pozůstatky Eski Beyazitu (Sstarého Beyazitu), města založeného právě Urarty. Sídlo bylo obydleno až do roku 1930, kdy propuklo neúspěšné kurdské povstání a následkem toho bylo město násilně vysídleno a byly položeny základy nového města.

10. den                                                                                                                                                                                                 9. 7. 2015

Krásné a teplé ráno využíváme ke koupání. Fevzi po včerejším konfliktu není k nalezení a tak se nemohu rozloučit. Z kráteru odjíždíme v 9.30. Kolem 10.00 zastavujeme v centru Tatvanu na nákupy. V 10.30 pokračujeme dál směrem na Gevaş a Van. Před městečkem Gevaş je přístav lodí plujících na ostrov Akdamar. U přístavu je i restaurace a kemp (příjezd 13.00). Spaní je možné na dvou terasách. První je sice pokrytá dlažbu, ale pod plachtou a ve stínu. Domlouváme večeři (vanské ryby) a ve 14.00 přecházíme silnici po nadúrovňovém přechodu a zahajujeme plavbu na ostrov Akdamar. Cenu za loď máme domluvenou s Cumou v ceně dopravy, nicméně ale lístek běžně stojí 15 TL. Plavba trvá asi 20 minut. Přístav je hned po kostelem. Čeká nás překvapení ve formě dalšího vstupného ve výši 5TL/os. Původní dohoda s Cumou byla, že cena zahrnuje veškeré vstupy a poplatky na cestě. Bohužel tuto část dohody Cuma po telefonu popřel. Platím tedy vstupné za celou skupinu (15*5TL). Kromě arménského kostela Akdamar Kilisesi e zde občerstvení, toalety a něolk pláží, kde se dá koupat. Celý areál je ohraničený a na zbytek skalnaté části ostrova je obtížné se dostat. Popis kostela viz níže. Voda je tu díky dvěma blízkým přítokům méně slaná, než ve zbytku jezera. Jinak ostrov s kostelem je opravdu zajímavý a podmínky, které tu panují připomínají teplé suché středomoří.

Do kempu se vracíme lodí v 17.30. Poslední loď jede podle jízdního řádu v 18.00. Na 18.30 máme domluvenou večeři. Večení menu v ceně 20 TL zahrnuje 4 kousky místní ryby „Indžikefa“ (jeden ze dvou v jezeře žijících druhů), rýži, salát, pálivou omáčku a pečivo. Kromě ryby je možné objednat i maso (25 TL). Pivo sotjí 0 TL (0,5l sklo). ryby byly velmi chutné, maso také. Obsluha však asi díky ramadánu nepružná, neochotná a o další pivo bylo třeba si říkat. Ani neměli potřebu si nechat zaplatit. Ráno jsme se jim museli doslova vnutit.

Akdamar Kilisesi

Arménský kostel Akdamar Kilisesi pochází z 10. století a je překrásnou ukázkou arménské architektury. Kostel byl založen mezi lety 915 až 921 n.l. Gagikem Atzruni, králem malého arménského království Vaspurakan , aby sloužil jako katedrála královskému dvoru. Na ostorvě nechal rovněž zbudovat klášter a palác. Tyto stavby se však na rozdíl od chrámu do dnešních dob nezachovaly.

Pro půdorys kostela o rozměrech pouhých 15 x 12 m jsou typické čtyři apsidy. Zajímavostí je, že centrální klenba ční do výše až 20 m. Obvodové zdivo kostela je bohatě zdobeno reliéfy, na kterých jsou vyobrazeny významné biblické události a příběhy. Jsou dílem arménských kameníků a jsou překvapivě dobře zachované. Tři reliéfy na jižní straně zobrazují příběh Jonáše a velryby. Zvláště výrazné jsou reliéfy zobrazující epizody demonstrující odměnu za víru, které můžeme vidět na jižní zdi a ukazují příběh Davida a Goliáše a Abraháma a Izáka. Nejslavnější reliéf na severní stěně zobrazující Adama a Evu bohužel poškodili vandalové. Hned vedle Adama a Evy vidíme Dalilu, jak zkracuje vlasy Samsonovi. Z8padní ze´d pak patří vyobrazení Gagika, krále stavitele, který předává model kostela duchovním a dále pak tzv. chačkary - detailně vyřezávané kříže, které se svou podobou blíží keltským křížům, které Arméni využívaly jako slavnostní symboly nebo označení hrobů. V hojné míře se vyskytují symboly smyšlených nebo opravdových zvířat, které reprezentují dobré nebo špatné lidské vlastnosti a nápisy v arménském písmu.

Interiér kostela je bohužel do značné míry ztracen a vybrakován a zbylé fresky často pokrývají graffiti. Slavný zlatý zvon a iluminovaná bible byly před dlouhým časem převezeny do Moskvy.

11. den                                                                                                                                                                                                  10. 7. 2015

Nad ránem je nejen silný provoz a hluk, ale i vedro. V 9.00 odjíždíme do Vanu. Čeká nás asi 1,5 hodiny jízdy a z toho většina ve městském provozu kurdské metropole. Příjezd do centra Vanu k hlavní mešitě v 10.30. Tradičně se ubytováváme v čistém a pohodové hotýlku Ipek nedaleko hlavní třídy (kontakt viz níže). Oproti loňsku proběhla rekonstrukce vstupní „haly“. Co se nezměnilo, je nevalná úroveň angličtiny staršího majitele. Syn je na tom velmi slušně.

 


 

Otel Ipek

Bahçvan Mah. Cumhuriyet Cad. 1. Sk. No. 18/A Ipekyolu/Van

Tel: 0432 216 30 33

Děláme procházku po zdejších tržištích- uličky nedaleko hotelu, supermarket a pak místní tržiště nedaleko dolmušového nádraží. Hned naproti tržišti je malá, leč skvělá kebabárna. Skvělý Dönner kebab do 10TL s bohatým salátem. Večeře v 17.30 na hlavní třídě v podobné kebabárně s terasou. Ceny jídla do 15 TL. V jednom obchůdku kupuji Rize čaj Tiryaki Çayi (0,5kg za 1,5 TL). Docela mě natáhli. Původní cena měla být 8,5 TL, ale protože jsem si včas nepřepočítal vrácené peníze, reklamace byla nemožná. V hotelu Ipek je k dispozici wifi.

12. den                                                                                                                                                                                              11. 7. 2015

Ráno vstáváme v v 5.30 a v 6.00 už procházíme uličkami na hlavní třídu a po 10 minutách nastupujeme do autobusu MHD, kde nás řidič ujišťuje, že nás zaveze na letiště. Cena na jízdenku v MHD je 1,5 TL. Řidič nás bohužel vyložil na kruhovém objezdu vzdáleném 1200 m od letiště.

Odbavení na letišti probíhá opět v pořadí nakoupených letenek. Let probíhá klidně, jen vyzvednutí batohů na letišti v Istanbulu trvá déle. Hned u východu nás odchytává borec a nabízí dopravu do centra pro celou skupinu za 200 TL. Je to výrazně levnější než cestovat MHD (kontakt na dopravní společnost viz níže). Auto nás odváží do hHostelu Sinbad (kontakt viz níže).

Airport Shuttle

Kücűkayasofya Mhallesi Kasap Osman Sk.

No: 11/ASultanahmet - Fatih/ Istanbul

Tel:      +90 (212) 518 03 54, +90 (212) 5185 03 20

Fax:     +90 (212) 458 03 05

Ofis:    +90 (530) 580 28 00

E-mail: info@istanbulairportshuttle.com

Web: www.istanbulairportshuttle.com

Sinbad Hostel

Kücűkayasofya Mah.

Demirci Reşit SK No: 1

Sultanahmet / Istanbul

Tel:      +90 212 518 23 05

Fax:     +90 212 638 27 21

E - mail: sinbadhostel@yahoo.com

www.sinbadhostel.com

Jízda z letiště do centra zabere pronajatým autem přibližně hodinu a půl. Záleží samozřejmě na provozu. Odpoledne a večer absolvujeme tradiční okruh po památkách historického Istanbulu. Sinbad hostel je nedaleko Modré mešity a tak začínáme u ní. V době ramadanu je vstup zdarma. Vstup j e bočním vchodem. Prochází se kolem „stánku“, kde si turisté mohou půjčit hábity a zahalení. Do interiéru mešity se musí vstoupit bosky. Ženy i muži musí mít zahalená kolena a ramena. Ženy navíc lokty a vlasy. Pokračujeme po Hipodromu k hrobce Mehmeda II., Velké bazaru, Egyptskému bazaru, Galatskému mostu a Nové mešitě.

Ceny jídel (kebabu) na ulici se pohybují kolem 6 - 12 TL. Rybí trh za Galatským mostem je bohužel zrušený. Ve městě je mraky lidí, ale i v době ramadánu má historické centrum svou neopakovatelnou atmosféru.

13. den                                                                                                                                                                                                  121. 7. 2015

Na 9.30 máme objednané auto. Sinbad hostel bohužel nepřipravuje snídaně, protože má od loňska problémy s hygienou. Řidič přijíždí o více než hodinu před plánovaným odjezdem. Nicméně nemá problém s odjezdem na čas. Dopoledne není takový provoz jako včera a přesun probíhá v klidu a v pohodě. Stále však zabere minimálně 1,25 hodiny.

Snažíme se co nejrychleji zbavit batohů. Plánovaný oběd v místním „Mekáči“ se jeví jako zbytečně drahý nerozum. Velmi chutné pečivo a obložené bagety se prodávají hned vedle. Odlétáme včas a i v Praze přistáváme jen s drobný zpožděním.