Turecké hory: Kačkar a Ararat 2014

V termínu od 1. 7. do 13. 7. 2014 jsem se jako průvodce a garant účastnil zájezdu CK Alpina do východního Turecka.

Fotogalerii zobrazíte kliknutím na obrázek.

1. 7. 2014

Sraz na letišti Václava Havla v Praze na terminálu 1 je stanovený na 13.00. Letecká společnost Pegasus odbavuje na přepážkách č. 111 – 113 (blízko informací). Na let se vyplatí nechat zabalit naše batohy do igelitu (99 Kč). Před balením je důležité zkontrolovat váhu batohu na některé z prázdných přepážek, která má zapnutou váhu. Batoh nesmí mít víc než 20 kg a do příručního zavazadla je možné dát dalších 8 kg. Na přepážce se domlouváme, že nám batohy v Istanbulu přeloží bez naší kontroly.

Odbavení v Praze probíhá bez komplikací, ale odlétáme s asi dvaceti minutovým zpožděním. Po přistání v Istanbulu (letiště Sabiha) je potřeba vyhledat přepážku označenou jako „Travell desk“ a vyzvednout si nový palubní lístek. Následuje pasová kontrola o opuštění bezcelního prostoru. Dalším odbavením musíme projít před letem do Trabzonu. Po pasové kontrole po příletu do Istanbulu je potřeba dát se na chodbě vpravo a sledovat cedule upozorňující na přepážky, které odbavují vnitrostátní lety. V Istanbulu také měníme ve směnárně peníze (kurz 1USD = 2,02 TL, 1Euro = 2,88 TL).

Po další odbavení následuje 1,5 hodiny letu do Trabzonu, kam přilétáme po 22.00. Obsluha letiště nás odváží k mezinárodnímu východu. Setkáváme se s Asu a naším řidičem. V Trabzonu se nepodařilo sehnat odpovídající ubytování a tak nasedáme do objednaného auto, které nás odváží přes Aesin, Rize, Pazar, Ardensen, Camlihemsim a Ayder do horské vesnice Yukari Kavron. Až do Ayderu nová asfaltka. Přes osadu se jede po rozbitých kostkách a později opravdové dobrodružství na šotolině a kamení. Příjezd do Yukari Kavron kolem 1.00. Ubytko v penzionu 45 TL/os.

2. 7. 2014

Ráno vstáváme před 8.00 a jdeme na snídani. Stoly jsou na terase nad potokem. Podává se tradičně pečivo, máslo, sýry, olivy, džemy, vajíčka … a turecký Rize čaj. Jako vrchol menu dostáváme míchaná vajíčka se sýrem.

Ve vrcholových partiích a svazích hor leží stále spousta sněhu a mnoho turistů tu zatím nebylo. Dlouze tedy diskutujeme o plánované trase, ale nakonec zůstáváme u původního plánu. V 10.30 odcházíme směrem na Derebasi Golu. Procházíme mezi domy a vstupujeme na stezku, která se vine po alpských loukách vzhůru údolím. Důležité je se držet v hlavním údolí a mít potok neustále po levé ruce a neodbočovat vlevo přes vodu. Cesta je místy skvěle patrná, místy se ztrácí v trávě a kamení a je třeba ji hledat. Stoupáme přes několik prahů, z nichž každý vypadá jako ten poslední. ávěrečný výšvih s vodopádem ale konečně dává tušit konec dnešní cesty.

K jezeru Derebasi Golu přicházíme ve 14.30. Cestou jsme udělali celkem tři významnější přestávky (2 x cca 10 minut a jednou delší 25ti minutovou přestávku). Dnešní den je spíš na rozchození a trasa zabere i s kocháním a focením asi 4 hodiny. Trek přes Kačkar s námi absolvuje Asu a její kamarádka. Okolí jezera je nádherné a velmi fotogenické.

3. 7. 2014

Ráno vstáváme v 7. 10. Vaříme rychlé dva ešusy čaje a mažeme chleba Nutelou. Je nádherně. V údolí se válí bílé mraky a zůstávají tam celý den. Vyrážíme v 8.35. Čeká nás prudší výstup na sedla vpravo nad námi a pak pohodověji do sedla kavrun Gecidi. Zpočátku se museme vrátit zpět přes výtok z jezera a pak hledat cestu v travnatých a suťových svazích. Vystupujeme do druhého sedýlka vpravo od vrcholu na hřebeni. V sedle jsme v 10.30 a děláme pauzu do 11.00. Ze sedla pokračujeme vlevo po skvěle patrné cestě) - suť, jemný štěrk). Překonáváme několik ukloněných sněhových polí a do sedla Kavrun Gecidi (12.15 – 12.35) nás čeká poslední krátký suťový výšvih.

Sestup ze sedla vede do cestě značené mužíky, která míří do horské vesnice Davali Yalasi. Pod první prudším se klesáním se držíme více vlevo a podcházíme hřeben a začínáme stoupat vlevo údolím vzhůru. Stany nakonec stavíme pod výraznou suťovou morénou na travnatém plácku. Hned vedle stanů nám teče potok. Na tábořiště přicházíme v 15.00. Rychlý výstup na morénu nad námi. V karu je jen malé jezírko, nicméně je vidět další cesta vinoucí se vpravo sutí do sedla. Cesta je značena mužíky. Alespoň víme, kam budeme zítra pokračovat.

4. 7. 2014

Dnes se chceme pokusit o výstup na nejvyšší vrchol kačkarských hor, na Kačkar Dagi. Vstáváme v 7.00 a už v 8.00 jsme na cestě. S malým batůžkem to jde tak nějak samo. Stoupáme do svahu morény nad tábořištěm a na vrcholu se stáčíme vpravo a máme před sebou prudké stoupání v sypké suti do sedla. Cesta je ale značena mužíky. Sedla dosahujeme v 9.00. Během dvacetiminutové pauzy se snažíme zorientovat. Přímo po hřebeni vlevo to nejde a tak sestupujeme pod sedlo (mužíky). V sestupu se držíme více vlevo, podcházíme hřeben a začínáme se škrábat vlevo nahoru suťovým žlabem. Asi ve 2/3 svahu se rozhodujeme pro sestup. Nezdá se nám to bezpečné.

Opatrně tedy sestupujeme dolů a pokračujeme k malému zamrzlému jezírku. Svou polohu opět konfrontujeme s mapou, kde chybí spousta skutečností a dostáváme se k závěru, že s ejdná o Deniz Golu, kde jsme chtěli původně spát. Od DenizGolu stoupáme vlevo po mužích do dalšího sedla, ze kterého se nám odkrývá neskutečný panoramatický na zamrzlé jezero ukryté v karu pod horskými velikány. Přímo před námi je Kačkar Dagi. Výstup od Deniz Golu do sedla zabere asi 30 minut. Tak trochu marně se snažíme přiřadit jezera a kopce, leč Kačkar Dagi se jeví jako jasný. Ze sedla pokračujeme vpravo po mužících dolů k zamrzlému jezeru. Cesta vede sutí a překračuje několik ukloněných sněhových svahů. U jezera je opět několik míst pro stany. Sestup zabere opět asi 30 minut. Cesta dál pokračuje přes výtok z jezera do svahu nad ním. Vlastní výstupová trasa na Kačkar Dagi přechází nízký vrchol nad jezerem a stáčí se vlevo do příkrého svahu. Necelou půlhodinu jdeme od jezera zpět do sedla a 20 minut sestupujeme přes sněhová pole k jezeru Deniz Golu.

Od deniz Golu vycházíme v 14.05 a do sedla nad naším tábořištěm přicházíme po 15ti minutové pauze ve 14.50 a další sestup suťovým svahem a morénou zabere necelou hodinku. Na tábořiště přicházíme v 16.00.

5. 7. 2014

Dnes musíme vstávat dřív a tak budík nastavuji na 6.30 a už v 8.00 začínáme sestupovat do vesnice Davali Yalasi. Jedná se jednu z vůbec nejvýše položený horských vesnic na Kačkaru. Sestup z tábořiště trvá asi 45 minut. Sestupová cesta vede z počátku přes alpské louky a po kamení a nad poledním prahem začíná vyšlapaná cesta od pastevců a dobytka a klesá poblíž vodopádu. Po krátké pouze a focení pokračujeme malebným údolím Davali Vadissi do vesnice Sinakonaklar. Sestupujeme podél horské bystřiny po pohodlné cestě. Ve vesnici Sinakonaklar jsme ve 12.00. Zastavujeme u mešity.

Došlo bohužel k mýlce způsobené místními názvy a nepřesnou mapou a auto stojí jinde. Musíme tedy využít služeb dolmušu (200 TL pro 5 os.) a přejíždíme do Jusufeli. Přejezd do Jusufeli zabere asi 2 hodiny. Zpočátku jedeme po široké zpevněné prašné cestě, ale velmi rychle najíždíme na asfaltku, která zde byla postavena během stavby nové rozsáhlé přehrady. Cesta se tak oproti předchozím letům prodlouží o skoro 40 km. Do Jusufeli se dostáváme kolem 14.00. Je ramadán a tak je problém najít otevřenou hospodu, kde by nám uvařili. Nakonec nezklame stará dobrá hospoda s terasou nad řekou. Ceny jsou vcelku přijatelné (maso 10 TL, salát 4 TL, polévka čorba 5 TL, voda v ceně, káva a čaj je jídla). Kolem 17.00 zahajujeme přesun do Dogubayazitu. Cesta probíhá v klidu a rychle. Jedeme po skvělých silnicích. V hotelu Isfahan jsme kolem půlnoci. Snídaně je naplánována na 9.00 a v 10.00 bude přistaveno auto, které nás odveze na Ararat. Přebytečné věci můžeme nechat na hotelu.

6. 7. 2014

Báječná snídaně sestávající se z pečiva, másla několika druhů sýra, vajíčka natvrdo a oliv je připravena přesně na 9.00. Po snídani náročnější debata s naší řidičem, který si představoval, že zaplatíme za více dnů než jsme jeho služeb využíval. Nakonec vše končí smírem (250 TL/den + nafta, původní domluva zachována).

Auto přijíždí o něco později a tak vyjíždíme až v 10.30. Netrvá to dlouho a po výjezdu z města odbočujeme z hlavní silnice a dostáváme na šotolinovou cestu, která se s každým ujetým metrem zhoršuje. Do podobného terénu bych se se svým autem neodvážil. Auto nás vysazuje nedaleko nad vesnicí Eliköy (cca 2200 m). Na Asu už čeká kůň s malým nosičem, který ji vynese velký batoh. Krájíme a baštíme zakoupený meloun a netrvá dlouho a přiběhnou tři malí kluci.

Nezbývá než si vyhodit batoh na záda a ve 12.00 vyrazit do základního tábora ve výšce 3200 m. Cesta je z počátku široká a kamenitá, později si serpentiny široké cesty zkracujeme po stezkách v trávě a kamení. Cestou procházíme kolem pasteveckých stanů členů Cumovi rodiny. V prvním dostáváme od Cumovi maminky čaj a nabízí nám k prodeji pletené ponožky a taštičky (vesměs 30 TL/kus). Nechce se nám to tahat nahoru a tak se domlouváme, že nakoupíme při sestupu. V dalším stanu po cestě dostáváme ajran (turecký národní nápoj – jogurt ředěný vodou)Je to vcelku lahodné pití, leč obava z běhavky je namístě. Cesta definitivně přechází v kamenitou stezku, která přehledně stoupá až do základního tábora ve výšce cca 3300 m. Cuma Saltik tu má postavené velké stany a upravené plácky pro menší přístřešky. Příchod do tábora po pohodlných 4 hodinách v 16.00. Na uvítanou dostáváme čaj a sušenky. Večeře je naplánována na 18.00 (cena 60 TL/os., jídlo polopenze po celou dobu výstupu). K večeři se dnes podávala houbová polévka, skopové s rýží, salát, jogurt a pečivo. V základním táboře jsou i skupiny lidí, kteří si zaplatili „full service“ včetně vynášky bagáže do všech táborů (vynáška vychází na cca 100 TL/os). Po večeři tanečky, zpěvy a zkoušení maček. V táboře jsou velmi jednoduché toalety. Platíme: 60TL/os polopenze, 240 USD/os (permit, povolní, vynáška vody, průvodce).

7. 7. 2014

Snídaně je dnes naplánována na 8.00 a odchod do výškového tábora ve 4200 m na 9.00. Tábor ale vstává zbytečně brzy. V noci mě chytla běhavka (asi ten ajran). Nicméně po snídani v 8.45 vyrážíme. S ohledem na vzdálenost a náročnost výstupu je to možná zbytečně brzy, ale je fajn, když v táboře pobudeme v klidu a poflakováním celé odpoledne. Tělo si tak snad lépe přivykne vyšší nadmořské výšce. Je ale znát, že jsme přešli pohoří kačkar na kopci se pohybujeme sice pomalu, ale vytrvale a nemáme žádné významnější problémy. Cesta je skvěle vyšlapaná a výborně patrná. Na pravém hřebeni nad námi jsou patrné dva větší bílé stany a tak nemůžeme zabloudit.

Cesta vinoucí se v serpentinách příjemně nabírá výšku. Předchází nás karavany nosičů, kteří vyváží materiál a batohy klientů. Kluci se usmívají, zdraví a povzbuzují k lepšímu výkonu. Tábor s označením C2 se nachází pod sněhovým polem ve výšce cca 4200 m. V táboře je fajn být co nejdříve. Jedním důvodem je pohodovější aklimatizace a pak stavění stanů. Vhodných plošin pro stavbu není mnoho a nosiči staví přednostně stany klientů, kteří si tuto službu zaplatili. Do C2 přicházím ve 12.15 pomalou a rozvážnou chůzí s přestávkami na focení .

Stavíme stan skoro až u sněhového pole. Od 15.00 je k dispozici čaj a sušenky. Piknik je příjemný, i když ho ruší občasné přeháňky. V 18.00 se podává večeře. Hned po večeři uleháme do spacáků a snažíme se usnout. Moc to nejde a na chvíli zamhouříme oko kolem 9.00. Budíček je naplánován na 1.15.

8. 7. 2014

Hodinky pípají v 1.15. Je fajn být u stanu, kde připravuje snídaně co nejdřív. Jinak se může stát, že nezbude čaj. Lidi hltají jeden hrnek za druhým a čaje v termoskách ubývá. Je to trochu boj. Také je dobré mít v batohu pár pytlíků čaje pro případ, že zbude jen horká voda.

Hromadný odchod za svitu čelovek ve 2.05. Velmi rychle se propracováváme na přední pozice dlouhého lidského hada, který se velmi rychle prodlužuje. Je jasno a zima. Časté přestávky nám nedělají dobře. Ještě za tmy překonáváme suťový svah a kolem 4.00 se konečně dostáváme na sníh. Svítá a netrvá dlouho a Ararat vrhá dlouhý stín až do Íránu. Než se dostaneme na vrcholový hřeben, musíme obejít malý předvrchol. Na hřebeni silně fouká a vrchol téměř stále zahalený do mraku. Ve větru je skoro nemyslitelné sundat rukavice. V sedle pod vrcholem se mi rozpadnou mačky a musím je opravit. Svah je zmrzlý a mačky jsou nutné a ve větru je to boj o každý metr. Na vrchol Araratu přicházím v 6.15 a zůstávám 20 minut do 6.35 společně s Cumou a Asu.

Sestupujeme stejnou cestou. Do C2 přicházím v 8.50 a v 10.00 zahajumeme sestup do základního tábora (příchod 12.00). Po rychlé poradě se rozhodujeme sestoupit úplně dolů a odjet do Dogubayazitu do hotelu Isfahan, kde máme v depozitu věci. Čekáme na Cumu, abychom se rozloučili a zatím se přihnala silná bouřka s krupobitím. Odchod se nám tedy posunul na 14.45. Cuma i Asu jdou s námi. Sestupujeme ale jinou výrazně delší cestou (více vpravo a tak z nákupů ponožek nebylo nic. Sestup je dlouhý a představuje pro mne velké trápení. Nic méně v 18.30 jsem u auta výšce kolem 2000 m. U hotelu

U hotelu jsem v 19.00. S Cumou a Asu se domlouváme, že ve 20.00 půjdeme na večeři (vynikající kebab, čorbu, salát, pečivo, voda ... prostě parádní bašta). Během večeře vytvoříme program na zbytek pobytu. Zítra se sejdeme před 9.00 v hotelu a pojedeme na autobusové nádraží, kde nám v 9.40 odjíždí autobus do Tatvanu pod sopku Nemrut Dagi.

 

9. 7. 2014

Ráno vstáváme chvilku před 7.00 a dobalujeme batohy. Bohatá snídaně v 8.00. V recepci platím ubytování (5x30 TL) a spěcháme do banky vyměnit peníze (400 USD). Kupujeme vodu na cestu a Cuma nás odváží na autobusové nádraží za městem. Autobus do Tatvanu odjíždí v 9.30. Platím 5x40TL  (celkem 200 TL). Podle rezervací je plný a proto nás usazují až na zadní pětku. Autobus se plní až v Agri. Ve 14.00 přijíždíme do Ahatu, kde nás trochu nečekaně nechají vystoupit a vzít si batohy. Cestu do Tatvanu absolvujeme dolmušem. Naštěstí nás za jízdenku nenechají platit. Pracovník dopravní kanceláře předává řidiči dolmušu 60 TL jako kompenzaci nákladů a jede se. Cesta domlušem do Tatvanu trvá skoro hodinu a před 15.00 vystupujeme v centru Tatvanu.

Hned se dáváme do řeči s taxikáři. Jak káže mrav taxikářský, jsou to kšeftaři a hajzlíci, ale nakonec domlouváme cenu 100 TL za cestu do kráteru sopky Nemrut Dagi a 100 TL za cestu zpět. Na svazích kráteru byla vybudována lanovka a vzniká tu lyžařské středisko. Společně s lanovkou zde staví silnici až na lem kráteru. Cesty uvnitř kráteru byly také vyspraveny. Jak se později dozvídáme od Fevziho, syna Musy, začali lanovku stavět před 5ti lety a silnice vzniká poslední 2 roky.

K malému jezírku a tábořišti přijíždíme kolem 17.30 (30 – 45 minut cesty z Tatvanu). Jak už to bývá, tak taxikář zkoušel ještě vyzískat více peněz, než byla naše domluva. Bez úspěchu. Pak od nás zkoušel vybrat jakousi zálohu za to, že pro nás v pátek ráno přijede. Prostě hajzl. Nekompromisně trváme na původní domluvě a po chvíli taxikář odjíždí s tím, že se uvidíme v pátek ráno.

Kemp u malého jezírka spravoval před devíti lety Musa. Dnes ho obhospodařuje jeho syn Fevzi. Za dva dny mu necháváme za 3 stany 20TL. Večer si objednáváme pivo (5piv 30 TL). Bohužel auto se změsta vrací pozdě a tak si ho necháváme na zítra. Večer děláme ohýnek a spát jdeme kolem 22.30.

10. 7. 2014

Ráno bychom si klidně mohli přispat, ale od východu slunce je ve stanu vedro. Ráno přijíždí Musa. Je to příjemné setkání po 9ti letech. Hned mi hlásí, že už na doporučení lékaře nepije. Dokonce si pamatuje, jak jsme spolu před devíti lety pili meruňkovici. Po desáté hodině vyrážíme na procházku. Jdeme po silnici na vrchol kráterového lemu na vyhlídku na kráterové jezero a jezero Van. Na kopci nad sedlem se silnicí do Tatvanu jsme ve 13.00. Výhled je excelentní. Jen jezero Van halí nepříjemný opar.

Při sestupu odbočujeme vpravo a jdeme k malému jezírku, kde jsme viděli stáda ovcí a nomády. Zpět do kempu přicházíme v 15.30 (0,5l vody + 0,33l Cola = 3,5 TL). Koupačka v jezeře je bezvadná a velmi příjemná.

11. 7. 2014

Ráno musíme vstávat brzy. Hodinky pípají už v 6.00 a po sbalení batohů a snídani vyrážíme na sraz s naším taxikářem. Oproti původní domluvě dokonce sjel až dolů k jezeru. Nakládáme batohy a během 30 – 45 minut jsme v centru Tatvanu, na stejném místě jako před dvěma dny. Dolmuš do Vanu odjíždí téměř okamžitě a tak jen překládáme batohy a nastupujeme. Taxikář nám sice nabízí,že nás do Vanu odveze za 200 TL, ale už sním nechceme mít nic společného a bereme dolmuš. Jízdenka stojí 20 TL/os. Cesta dolmušem trvá asi 2,5 – 3 hodiny. Projíždíme kolem Akdamaru (ostrůvek s arménským kostelíčkem). Poblíž přístavu je i kemp, který nám doporučoval Cuma. Dnes ale jeho doporučení nevyužijeme a jedeme přímo do Vanu (příjezd po poledni).

Město se hodně změnilo. Na hlavní třídě spousta moderně vyhlížejících obchůdků. Vystupujeme u velké mešity přímo v centru na hlavní třídě. Nedaleko mešity je i Hotel Ipek, kde jsme spali před 9ti lety. Opět využíváme jeho služeb (25TL/os). Odpoledne se jdeme projít. Je Ramadán a tak většina obchodů i restaurací zavírá v době modliteb. Nedaleko nad mešinou je výrazná křižovatka. Dáváme se vlevo a jdeme směrem na skálu s nápisem „Nechceme tu Turky) a jedné z bočních uliček vpravo je tržiště (šátky, tašky a běžné zboží). Na této ulicijsou také otevřené stánky a restaurace s kebabem (kebab v housce 2TL + voda 0,5 TL). Na tržišti kupuju 1kg Rize čaje za 15TL.

Sházíme se v hotelu a po 17.00 vyrážíme na večeři a pak na čaj a vodní dýmku (60 TL pro všechny – dýmka, čaje, ovoce, oříšky). Velmi příjemný večer.

12. 7. 2014

Ráno vstáváme v 8.00 a v 9.00 odcházíme na autobus. Jedeme malým autobusem směrem „Havalimani“ (letiště, 1,7 TL/os). Před vstupem do letištní haly probíhá bezpečnostní kontrola. Odlétáme přesně podle plánu a na čas přistáváme i v Istanbulu na letišti Sabiha. Přímo před letištní halou stojí autobusy společnosti  Havatas, ktré odjíždí každou půlhodinu a zavezou lidi lidi na náměstí Taxim. Cena je 13TL/os. Stejně tak se každou půlhodinu vrací z náměstí Taxim na letiště Sabiha. V roce 2014 začínaly antobusy z náměstí Taxim jezdit ve 3.30 a poslední jel v 1.00. Z letiště Sabiha jede první bus ve 4.00 a poslední v 1.00. Autobus jede pdole hustoty provozu něco mezi 45 – 60 minutami.

Přecházíme náměstí Taxim a vstupujeme do podchodu na stanici metra a jedeme jednu stanici do Kabataš (4TL/os) a pak přesedáme na tramvaj T1 a jedeme 7 stanic do Sultanahmed (4TL/os). Před vstupem na zastávku je potřeba si v automatu za příslušnou částku koupit žeton. Vystupujeme ve stanici Sultanahmed (z letiště jedeme 2 hodiny) a jdeme směrem k Modré mešitě. Přecházíme vpravo Hypodrom a v jeho zadní části klesáme prudce po silnici směrem na Marmarské moře. V jedné v bočních uliček je pak Hostel Sinbad, kde máme rezervaci (jeden dvoulůžkový a jeden třílůžkový pokoj. Sprchy a záchody jsou na chodbě. Snídaně se druhý den podává bohužel až od 8.30 a to s ohledem na odlet nestíháme. Za ubytování platím celkem 215 TL (5 osob). Ubytováváme se a vyrážíme na procházku po trase: Hypodrom – Velký bazar – Egyptský bazar- „Most rybářů“ – Aya Sofia – Modrá Mešita – Hostel Sinbad. Cestou na Hypodromu dáváme ve stánkuna ulici jehněčí kebab (8TL). Všude samý obchůdek a hlavně v podchodech je to jeden stánek vedle druhého. Čaj dáváme na náplavce za „Mostem rybářů“ a rybím trhem (2TL). Náhončí u restaurací na mostě jsou dost protivní. Cestou se zastavujeme v jedné z uliček na večeři (18 – 20 TL – kebab s oblohou a pečivem, čorba a voda). Do hostelu se vracíme kolem hlavních mešit Aya Sofia a Modré mešity. Všude mraky lidí. Spát jdeme kolem půlnoci.

13. 7. 2014

Ráno vstáváme před 7.00 a v 7.40 odchod přes Hypodrom na tramvaj č. T1, která nás doveze do stanice Kabataš. Metrem pokračujeme na náměstí Taxim a autobusem společnosti Havatas na letiště Sabiha.- Po ránuje všude úžasný klid a přesun probíhá mnohem rychleji než včera odpoledne.

Čaj v kavárně na letišti stojí podle velikosti mezi 3 - 5TL. S ohledem na velikost batohů a pásky popruhů, si musíme batohy po odbavení odnést sami na připravený valník. Oběd si dáváme v Mc Donald´S (menu za 20TL). Odlet dle plánu a do Prahy přilétáme ve 14.30. ¨

Končí báječný vandr nádhernou krajinou hor východního Turecka. Díky všem za skvěle strávený čas!