Ötztálské Alpy 2012

Fotogalerie je k nahládnutí po kliknutí na obrázek.

20. – 21. 7. 2012

 

Z Chrudimi vyjíždíme po 15:00 a jedeme po již známé trase Pardubice – Praha – Plzeň – Rozvadov – Regensburg – Mnichov – Innsbruck. Spíme na malém parkovišti s WC asi 25 – 30 km před Innsbruckem. Jízdu ukončíme kolem 23:00. Spíme v autě asi do 8:00 a ráno dokončujeme přesun do italské horské vesničky Kurzraz (Innsbruck – Bolzano – Merano – Kurzraz). Parkoviště je zpoplatněno do 13:00. Najíždíme tedy až po 13:30. Cestou sye ještě zastavujeme u přehrady Vernagt, kde je přímo na hrázi malé parkoviště zdarma. Vaříme si oběd.

V Kurzrazu (2010 m) přebalujeme batohy a ve 14:10 vyrážíme na chatu Schöne Aussicht (2842 m). Podle rozcestníku bychom k chatě měli dorazit za 2 hodiny 20 minut. Cesta je pohodlná, dobře značená a rychle nabírá výšku. Na všech odbočkách jsou rozcestníky a není možné zabloudit. Horní část výstupu (pod chatou) vede po kamení. Na chatu přicházíme v 16:30. Chata je soukromá a má k dispozici i saunu (roztopená mezi 17:00 – 19:00, v ceně ubytování). V ceně ubytování je i sprcha. Počasí je nestálé (cvhíli sluníčko, chvíli mraky, mrholení nebo sněžení). Ubytováváme se na lágru. Cena se snídaní je 37 Euro/os. Polopenze vychází na 47 Euro/os. Vinterraum je vytápěný.

 

22. 4. 2012

 

Vstáváme v 7:30 a snídani máme domluvenou na 8:00. Jak už jsme z chat v této oblasti zvyklí, i zde byl tradiční švédský stůl. Od chaty klesáme po široké cestě ke stanici vleku. Padá mlha a je špatně vidět. Děláme první chybu a dál stoupáme po široké cestě (sjezdovce) k dolní stanici vleku (kotvy). Cesta přes ledovec podle mapy vede níže. Proto od dolní stanice klesáme vpravo dolů po ledovci. Vstupujeme na morénu. Občas jsou vidět mužíci, které ale s velkým úspěchem v mlze často ztrácíme a je n velmi špatně se držíme cesty. Stoupáme proto přímo jemnou štěrkovou sutí k velké bíle značce, kterou vidíme přímo nad sebou namalovanou na skále. U této bílé značky je i červená šipka ukazující k začátku kletersteigu, který vede přes exponovanější a vzdušnější místa stěny, kterou je třeba překonat. Cesta sutí vzhůru je skutečným trápením. Co krok vzhůru, to sklouznutí dolů. Stoupání stěnou už je díky značkám a jistícím lanům v pohodě.

Z vršku skalnatého hřebene sestupujeme na ledovec. Stopy jsou zaváté a minimálně týden tu nikdo neprošel. Jsou tu mraky čerstvého rozbředlého sněhu. Cesta do sedla Hauslab Joch (3279 m) není dlouhá, ale pro mne se stává utrpením. Každým krokem se propadám minimálně po kolena nebo do půli stehen. Trhlin moc vidět není a pokud jsou, byly bezpečně zasněžené.

Na Fineil Sp. se neustále honí mraky, fouká vítr a vůbec je tam nevlídno. Původní plán  výstupuna vrchol tedy bere za své a ze sedla sestupujeme k pomníčku Ötziho, odkud odcházíme po 15:00.

Následuje asi hodinový sestup k chatě Similaun Hütte, který je na exponovanějších místech zajištěný lany. Cesta vede po skalkách a v suti. V závěru je sestup velmi prudký. Na chatě mají nově udělanou terasu a vnitřní posezení. Z terasy je pěkný výhled na Similaun a rozcestník udává čas potřebný k dosažení vrcholu na 2 hodiny.

 

23. 7. 2012

 

Vstáváme v 5:30. Po přebalení batohů a snídani (6:00) vyrážíme na cestu. Od chaty se cesta klikatí po moréně. Na ledovci jsme dnes první. Předpověď počasí ale nevychází. Oblačnost je nějaký 300 – 350 m nad námi a netrvá dlouho a pohltí nás mlha. Podle mapy hledáme cestu po ledovci, která zprvu stoupá podél suťového svahu vpravo až k prvnímu výraznému terénnímu zlomu. Zde se také objevují první trhliny. Další trhliny, s pak objevují u druhé, m mnohem výraznějšího zlomu. V prudkém stoupání pak obcházíme tyto trhliny širokým obloukem zleva a za nimi se opět vracíme ke skalkám po pravé ruce. Dosahuje malého sedýlka. Celé horní plató až na vrchol jdeme v mlze.

Ze sedýlka chvíli stoupáme po kamení (mačky necháváme na nohou) a pak nás cesta vede na vzdušný prudce stoupající sněhový hřebínek, který končí kamenitým vrcholem (posledních 20 – 30 m stoupání). Na vrcholu stojí tradiční kříž. Fouká silný vítr a je zima. žádné výhledy se díky mlze nekonají. Následuje rychlé vrcholové foto a sestup stejnou cestou.

Počasí se postupně lepší. Na horním plató postupně měkne sníh a proto se navazujeme na lano. Počasí se konečně umoudří a obloha se jasní kolem desáté hodiny. To už ale máme mačky dole a balíme batohy na moréně. Ve stoupáni i klesání překonáváme 600 m a výstup i sestup nám zabral celkem 3,5 hodiny.

Na Similaun Hütte chvíli odpočíváme a sušíme věci a pak začínáme sestupovat do Kurzrazu. Od chaty odcházíme v  11:30. První část je po kamenité stezce vybudované ve skále a suti. I přes svou občasnou exponovanost stezka příjemně rychle ztrácí výšku a za chvíli máme za sebou prvních 350 m klesání. Cesta dále klesá přes terénní zlomy a pastviny. Téměř po c elou dobu vidíme Stausee Vernagt. Vypadá, že je kousek pod námi, ale zdání klame. Klesání j e prudké a dlouhé. Teprve ve 14:15 přicházíme k rozcestníku (1010 m), který stojí asi 30 minut nad přehradou. Rozhodujeme se, zda jít ještě 2 hodiny do Kurzrazu nebo sestoupit k jezeru (1720 m) a pak přejet buď stopem nebo pravidelnou autobusovou linkou do Kurzrazu. Nakonec vítězí lenost, únava a bolavé otlačené nohy a sestupujeme k přehradě. Autobus jede v 15:40. Nakonec stopujeme jednoho Itala, který nás odveze na parkoviště v Kurzaru.

Autem se vracíme zpět na malé parkoviště na hrází přehrady Stausee Vernagt. U penzionu naproti parkovišti je koryto s pitnou vodou. Vaříme večeři a v přehradě pácháme hygienu. Spaní v autě je příjemné, jen ráno přijíždějící výletnici trochu nechápou dva blázny, kteří leží v kufru auta.

 

24. 7. 2012

 

Dnes spíme dlouho. Snídáme až kolem 9:00 a do Stabenu odjíždíme kolem 10:00. Cestou se ještě stavíme u benzínky ve vesničce DSt. Katarina. Je tu hospoda s WC a hlavně informační kancelář. Dozvídáme se, že Messnerův hrad Juval je bohužel až do 1. 9. pro veřejnost zavřený (otevřeno do první soboty v listopadu. Každopádně okolí hradu poskytuje možnost nádherných výletů.

Při cestě do Stabenu projíždíme nad městečkem tunelem a hned za ním na křižovatce odbočujeme vpravo na parkoviště. Kromě informační tabule a WC je tu prodejna farmářských výrobků a vína. K Juvalu jezdí pravidelná autobusová linka (mikrobus). My volíme cestu po silnici. Silnice prudce stoupá v serpentinách a výstup nám zabere asi hodinu. Hned v první zatáčce je na skále cedule upozorňující návštěvníky, že si mohou vybrat z několika cest vedoucích k hradu – pěší nebo horolezeckou (vpravo po skalách nazvanou „horolezecká zahrádka“). U hradu je možné projít bránou a chvíli posedět u zavřené pokladny. Do vnitřních prostor a sbírek se bohužel dostat nedá. Občerstvení je ovšem otevřené. Místo j e neskutečně osobně prakticky zařízené a působí velmi uklidňujícím dojmem – takové opravdové místo pro život. Vracíme se téměř k hornímu parkovišti a odbočujeme vpravo. Klesáme po uzounké stezce „Tscharser Wallweg“ (cesta č. 3) kolem původního zavlažovacího kanálu („walle“). U druhé rozcestníku prudce v serpentinách klesáme na Himmelreich Hof. Na svazích nádherně kvetou opuncie (cesta č. 3A). Další cesta nás vede opět vlevo na vyhlídkovou trasu kolem zavlažovacího kanálu zvanou „Stranberger Wallweg“. Na dalším rozcestí pokračujeme rovně chvíli podél zavlažovacího kanálu až pod sebou vidíme silnici klesající z hradu Juval. Po silnici se vracíme na parkoviště. Celá procházka nám zabrala asi 3 – 3,5 hodiny.

Autem přejíždíme do městečka Schlanders. V centru kupujeme náhradní tkaničky do pohorek a jídlo. Supermarket je na kraji města, sportovní obchody pak v centru. Parkovat je možné poblíž nemocnice. Některá parkovací místa jsou zpoplatněná. Proto volíme parkoviště č. 7, které je zdarma.

Pokračujeme autem stále směrem na Reschenpass. Ve městečku Tartsch odbočujeme z hlavní silnice směrem na Match a pak dále na Glieshöfen. Pod penzionem stejného jména je parkoviště. Voda je k dispozici po domluvě v penzionu. Vaříme večeři a spíme v autě.

 

25. 7. 2012

 

Ráno prší. Není kam spěchat. Po snídani a přebalení batohů odcházíme až v 10:45. Cesta od dolního parkoviště u mostu vede k hotelu a pak podle rozcestníku nahoru nad něj a doleva k ohradě. Zde najdeme další rozcestník. Na chatu Oberettes Hütte bychom podle něj měli jít necelé 3 hodiny (cesta č. 1). Cesta vcelku pohodlně stoupá nad potokem Saldúr Bach. Na druhé straně údolí pak paralelně stoupá široká zpevněná cesta. Obě cesty se setkávají asi po hodině chůze a dále pokračují společně. Šitroká zpevněná cesta vede až k dolní stanici zásobovací lanovky na chatu Oberettes Hütte.

Od dolní stanice zásobovací lanovky stoupáme vpravo v serpentinách. K chatě byla vybudována ještě jedna nová cesta, která začíná kousek dál za dolnístanicí lanovky nad potokem. Obě cesty setkávají pod chatou. Konečné „dostoupání“ chatě je dlouhé a nudné.

K chatě (2670 m) přicházíme ve 13:45. Celou cestu místo slibovaného sluníčka drobně pršelo. V suterénu chaty udělaná skvělá sušárna. Na pokoji peřiny a zásuvka na dobití mobilu. Sprcha je zpoplatněna 3 Eury. Večeři si vaříme sami. Večer si kupujeme čaj a limču.

 

26. 7. 2012

 

Vstáváme ve 4:10. Snídani máme domluvenou na 4:30 a už v 5:00 jsme na cestě k Weisskugelu (3739 m). Je tma a tak si pomáháme svícením čelovkami. Cesta stoupá vlevo za chatou k prvnímu rozcestníku. Pokračujeme vlevo přes most a u dalšího rozcetníku pak doprava prudkým stoupáním v kamení a suti až na Höller Sch. (3280 m). Následuje krátký, ale prudký sestup k ledovci Mutsch ferner. Čelo ledovce je holé bez sněhu a prudce stoupá na první plató, které je povlovnější a stále se na něm drží sníh, který zakrývá trhliny. Před námi j osu dvě lanová družstva a prošlapávají nám cestu.

Držíme se podél skal. Trhlin jsou i přes rozbředlý sníh dobře patrné.  Vlevo před námi se ledovec opět začíná prudce zvedat do dalšího výrazného stoupání. Zleva obcházíme zónu trhlin a nad ní se opět vracíme vpravo ke skalám a stoupáme do sedla Hintereis Joch (cca 3500 m). Ze sedla následuje velmi prudké stoupání (až 45°) do výšky cca 3600 m. Po překonání tohoto výšvihu nás čeká dlouhé a táhle stoupání na vrcholový hřeben. Je opět spousta sněhu a boříme se. Při cestě se držíme skal vlevo a teprve v závěru se stáčíme vpravo na vzdušný sněhový hřebínek, který je ve svém závěru opravdu úzký. Následuje nedlouhý, ale exponovaný skalní hřeben s jedním předvrcholem a sedlem před hlavním vrcholem s křížem (lezení obtížnosti až 2 IUAA) – vzdušné římsy, velké balvany a skalky). Sněhu he tu málo a tak celý závěrečný úsek zvládáme bez jištění. Na vrcholu jsem v 10:20. Zdržujeme se do 10:35 a zahajujeme sestup stejnou cestou.

S postupujícím časem je sníh měkčí a hrozí pád do trhliny. Jištění se stává nutností. Nejméně příjemnou částí sestupu po ledovci je jeho závěr, který vede po holém ledu. Navíc je čelo ledovce docela prudké. Od ledovce je pak nutné opět vylézt na Höller Sch. (3280 m) a pak dlouze sestupovat k chatě. K chatě přicházíme v 14:30 po 9,5 hodinách snažení. Následuje příjemná sprcha, skvělá večeře a pivo.

 

27. 7. 2012

 

Ráno nemusíme nikam spěchat. Po snídani dobalujeme batohy a před 10:00 zahajujeme sestup do Glieshöfenu. Sestupujeme stejnou cestou a pro ulehčení volíme cestu po široké zpevněné cestě. U auta jsme krátce po 11:30. Po přebalení věcí můžeme zahájit přesun k domovu. Přes Match se vracíme do Tartsch a vyjíždíme do Reschenpass. V Landecku najíždíme na dálnici, která nás postupně vede přes Innsbruck, Rossenheim, Mnichov, Regensburg, Rozvadov, Plzeň, Prahu a Pardubice do Heřmanova Městce, kam přijíždíme před 23:00.

Byl to opět bezva vandr :-).

(c) David Hainall 2012

 

Fotogalerie je k nahládnutí po kliknutí na obrázek.