Maroko 2012

Fotogalerii z této podařené akce zobrazíte kliknutím na obrázek.

20. 9. 21012

Ráno odjíždím z Heřmanova Městce v 9:00. Cestou zjišťuji, že mám rozpáraný šev, který drží hlavní nosný popruh batohu a tak nezbývá nic jiného než v Pardubicích rychle koupit nový batoh a v 10:18pokračuji do Prahy. Letadlo letí až večer, takže mám spoustu času na přebalení věcí a uložení rozbitého batohu u babičky. Před 16:30 vyrážím na letiště. Ze stanice metra Dejvická nebo z hlavního nádraží jezdí pravidelné autobusové linky, které zastavují jednotlivých terminálů.

Po 18:00 se začínáme scházet a po 19:30 jdeme na odbavení zavazadel (check–in u přepážek 230 a 231na Terminálu 2). Je dobré, aby se nechávali společně odbavit lidé, kteří mají společnou letenku. Váha batohů se v takovém případě sčítá až do limitu daného dopravcem. Někdo tedy může mít nadváh, ale když se skupina vejde do váhového limitu, je vše v pořádku. Zabalení batohů do igelitu stojí 95 Kč.

Odbavení, pasová, celní a bezpečností kontrola probíhá bez problémů. Jen je dobré pamatovat na uložení kolíků a dalších ostrých předmětů do velkého batohu. Stejně tak není možné vzít na palubu více než 200ml tekutin. Je však možné nakoupit pití a jídlo v bezcelní zóně.

Ve 20:40 se otevírá brána a můžeme nastoupit do letadla společností EasyJet. Let do Milána Malpensa trvá něco přes hodinu. Po příletu do Milána na Terminál 2 hledáme nějaký obchůdek nebo kiosek s občerstvením. Vše je ale zavřené. Jediný otevřený kiosek je na Terminálu 1. Ale i zde je od 22:00 – 6:00zakázaný prodej alkoholu. V patře odletové haly Terminálu 2 je několik volných sedaček a mnohem větší klid než dole. Spíme buď na sedačkách nebo na karimatkách a ve spacáku.

21. 9. 2012

Ráno vstáváme před 6:30. V dolní části haly se otevírají kiosky. Velmi dobrá plněná bageta stojí kolem 4 – 5 €, 0,5l Coca Coly pak 2,8 €. Balení batohů do ochranné fólie je překvapivě drahé a stojí 9 €. Odbavení cestujících společnosti EasyJet probíhá v zadní části haly. Pokud batoh není zabalený v igelitu a jsou na něm přidělané různé části vybavení (karimatka, boty, hůlky … apod.), je dotyčný odkázán ke speciální přepážce. Není podstatné, ke které z mnoha otevřených přepážek si člověk stoupne, u všech otevřených probíhá odbavování. K bráně a nástupu do letadla je vhodné jít co nejdříve, aby si člověk mohl vybrat místo k sezení. Z Milána do Marrákeše trvá asi 3 hodiny.

V Marrákéši hladce přistáváme chvíli před polednem a hned po přistání seřizujeme hodinky podle místního času. Je nutné posunout o hodinu zpět. Před celní a pasovou kontrolou je potřeba vyplnit registrační lístek. Za celnicí je pásu na výdej batohů směnárna. Čím více člověk není peněz, tím lepší má kurz. Potvrzení o výměně je dobré schovat pro případnou zpětnou směnu na Eura. Limit pro jednu směnu na jedné přepážce je 1000 €. V letištní hale jsou k dispozici informace, v nichž personál velmi solidně hovoří anglicky. Do centra Marrákeše jezdí pravidelná autobusová linka č. 119. Cena jízdného je 30 MAD na osobu. Je samozřejmě možné jet taxíkem, který ale obvykle bývá pro velkou skupinu dražší. Autobus nás odváží až do centra na náměstí Palace de Foucauld k mešitě Koutoubia (7. a zároveň konečná zastávka). Náměstí Palace de Foucauld volně přechází v turisticky nejexponovanější centrum – náměstí Jamae de Fna, na němž probíhá veškerý společenský, kulturní a snad i nechutný obchodní život. Právě na tomto náměstí najdeme zaklínače hadů, majitele opiček a lidi, kteří si za focení nechávají platit nemalé částky. Jdeme po pravé straně náměstí Jemae de Fna (Mešitu Kotoubia máme za zády) a na jeho konci procházíme vpravo bránou do úzké uličky a po necelých 150 – 200 m odbočuje vpravo první úzká ulička. Rezervovaný hotel Medina je po pravé straně. Pro řádnou registraci musíme půjčit majiteli všechny naše pasy. Hotel je čistý a příjemný. K dispozici jsou většinou dvou nebo čtyřlůžkové pokoje. Sprchy a toalety jsou na každém patře.

Vyrážíme na prohlídku města, tržišť a koželužen. Máme tak jedinečnou možnost nasávat místní atmosféru. Vnutí se nám Ahmed, který nás provede koželužnama. Za svůj zasvědcený výklad si ale řekne odměnu 50 MAD na osobu. Zdejší trhovci jsou dost otravní a vnucují se zboží a nepřestávají ani když dá člověkjasné najevo, že nic kupovat nechce. Za focení kobry na náměstí Jamae de Fna si dokonce řekli 300 MAD. Prý odměna pro Aláha. Dostali 20 MAD. U benzínky kupuji 1l benzínu za 12 MAD.

Večer se náměstí Jamea de Fna promění v jedno velké tržiště a divadelní scénu. Zvláštní atmosféra okořená vnucováním místních prodejců, kejklířů, prodejců občerstvení a dalších individuí. Každopádně to stojí za to zažít J.

S majitelem místní CK Tafraout voyage domlouváme zítřejší dopravu z Marrákeše do Ouikamaideu, atlaského lyžařského střediska.  

22. 9. 2012

Ráno budíček v 7:30. R7chlá cesta k mešitě Kotubia a nákup balené vody (7 MAD, plastová láhev 1,5l). V 9:00 přichází náš řidič z CK Tafraout voyage a nakládáme batohy do patnáctimístného Forda. Za 1500 MAD nás odveze z Jamea de Fna do lyžařského střediska Ouikamaiden, do výšky 2680 mn.m. Cesta z Marrákeše zabere asi 2 hodiny. Domlouváme se na cestu z Imlilu zpět do Marrákeše po ukončení přechodu Vysokého Atlasu a také na využití jeho služeb na třídenní putování z Marrákeše přes Er Rachidia soutěsku Todra, Merzougu do Er Rachidia (celková cena pro 12 osob bude 4500 Kč). Za dopravu z Imlilu do Marrákeše platím zálohu 200 MAD, zbytek budu doplácet až po příjezdu do Marrákeše. Začínám nabývat dojmu, že solidní místní cestovka zajišťující dopravu, může být výrazně levnější než využití pravidelných autobusových linek a taxíků.

V Ouikamadienu (2680 m) zastavujeme za kasárnami u vleků. Hned se na nás sesypou místní s cílem prodat nějaké zkameněliny. Od jednoho kupuji dva pěkné malé amonity. Cenu se podařilo z původně požadovaných 20€ usmlouvat na 2€. Pokračujeme dál po asfaltu, který postupně u dolní stanice lanovky přechází v širokou zpevněnou cestu. Ta pak oproti očekávání stoupá až do sedla Tizi n´Addi (2690 m). Cesta je občas značena červenou a žlutou značkou. Ze sedla se otevírá nádherný výhled. Výstup od vleků v Ouikamadeinu zabere asi 1,5 – 2 hodiny po opravdu pohodlné široké cestě. Občas je možné si cestu zkrátit stezkou, která křižuje serpentiny.

Ze sedla je třeba pokračovat rovně a neklesat vpravo prudce dolů. Po asi 500 m přicházíme ke skále, kde je závětří a je zde možné se pohodlně najíst. Místo podobně jako sedlo poskytuje nádherné výhledy do kraje. Cesta je do vesnice Tachdirt je značená bílou značkou. Jdeme po horské stezce s vysokým podílem suti (volné i pevně uchycené kameny). Kousek nad vesnicí protéká potůček. Je zde vybetonovaná jímka na vodu. Vhodné táboření ve vesnici Tachdirt (2314 m, ze sedla asi hodina cesty) nenacházíme, resp. není vhodné, ale ujímá se nás Brahim, student angličtiny na marrákešské univerzitě (Brahim Bonibrine, E-mail: tachdirt90@hotmail.com, mobil: 0680596323, adresa: Brahim Bonibrine, Poste Asni, Marrakesch). Brahim nás odvádí přes udolí,kde u nové silnice do vesnice spravuje u jednoduchého domku prosté tábořiště na několika uměle udělaných prašných terasách. Pod silnicí jsou k dispozici toalety a vydatný pramen. Vodu na spláchnutí toalet je třeba donášet v kyblíku. Brahim prodává Colu, Fantu, Sprite a balenou vadu (jednotná cena 10 MAD za kus, balená voda je v plastové láhvi o objemu 1,5l). Z avyužití tábořiště chce 20MAD za stan. Máme sedm stanů a tak dostává 140 MAD. Neumí vystavit účtenku (z vesnice na tábořiště jdeme asi 40 nebo 45 minut).

Nová silnice, která není v naší mapě zanesena, se podle Brahima stavěla v roce 2010. Vesnice Tachdirt má v současné době 700 obyvatel. Normální rodina má 7 – 8členů, kteří žijí v jednom domě. Před stavbou silnice byla vesnice úplně odříznuta od okolí a do civilizace bylo nutné chodit pěšky. Dnes má vesnice svou vlastní školu a díky silnici je život mnohem snazší. Přesto je tu život velmi těžký a příjem plyne hlavně z občasných turistů, kteří sem zavítají. Ve vesnici je horská chata nabízející ubytování, ale podle Brahima je velmi drahá. Tábořiště je ve výšce asi 2400 m. Z vesnice se klesá do údolí a pak je opět je opět nutné vystoupat do protisvahu.

Stavíme stany, od Brahima kupujeme vodu a Colu a jdeme se vykoupat k místnímu vodopádu. Vracíme se zpět po silnici a v místech, kde jsme na ni vyšli odbočujeme vlevo do svahu (na silnici jsou výrazné bílé šipky ukazující vlevo). Stoupáme po stezce, která jen místy velmi špatně rozeznatelná přímo vzhůru, kde díky pohledům z protisvahu tušíme vodopád. Ten se nám ukáže po 10 nebo 15 minutách stoupání. Asi 4 nebo 5 metrů vysoký vodopád poskytuje naprosto úžasnou koupačku s vodní masáží. Ledová voda osvěží a z výšky padající voda namasíruje J.

23. 9. 2012

Čeká nás náročný den. Budíček tedy dáváme na 6:00. Je tma jako v pytli. Balíme batohy a po snídani v 7:45 vyrážíme. Přecházíme silnici a stoupáme v serpentinách po stezce tatranského typu, která pohodlně a rychle nabírá výšku, do sedla Tizi n´Likemt (3555 m). Vzhledem k nadmořské výšce tábořiště (asi 2400 m) to není úplně zadarmo, ale kvalita stezky nám hodně ulehčuje práci. Cestou nás přechází jeden „místňák“ a my celou dobu přemýšlíme, kam asi šel. Zaznívá spousta myšlenek, nespočet nápadů, ale pravdu se dozvíme až v sedle Tizi n´Likemt (3555 m), kam přicházíme kolem 11:30 po necelých 4 hodinách chůze. Chlapík, který nás cestou předcházel, sedí na šutru a z batohu vytahuje jednu flašku Coly, Fanty nebo Spritu za druhou a za 20 MAD nám prodává „civilizaci“. Výnosný business se dostává i do výšky přes 3500 m. Má na prdej i čokoládové tyčinky Mars nebo Snickers. Cesta do sedla stoupá v serpentinách a pohodlně nabírá výšku. Cesta je značena bílou značkou

Ze sedla odcházíme ve 13:35. Pod ním vzrůstá množství suti. Sestup do osady Azib Likemt (cca 2600 m) je prudký a v serpentinách trvá kolem 1,5 – 2 hodin. Stále postupujeme po bílé značce. Kousek pod vesnicí, kdy cesta vede mezi domy, se rozdvojuje. Bílá značka pokračuje vlevo dolů k řece a rovně je cesta značena oranžovou značkou. Pro naše potřeby je nutné se držet rovně po oranžové značce a nesestupovat k řece. U řeky sice stojí bufáč, ale pak je zas nutné se vracet přes mostek a do docela prudkého svahu. Bílá značka pokračuje do stoupajícího údolí Assif n´Tinzer. Pokud by bylo nutné tuto túru ukončit, tak u řeky jsou skvělá místa na spaní.

Ve vesnici Azib Likemt pokračujeme rovně po cestě značené oranžovou značkou. Cesta jde chvíli traverzem, později prudce stoupá vesnicí Azib Agodem. Za vesnicí se cesta mírně svažuje do údolí potůčku, který přichází zprava pod vesnicí Azib Amtou. Stany stavíme kousek pod vesnicí Azib Amtou u hráze a malé nádrže na vodu. Vodu bereme z potůčku, který protéká vesnicí. Je tedy nutná desinfekce vody. Na tábořiště pod vesnici přicházíme kolem 17:00. Lidé z vesnice jsou usměvaví a milí, ale nedá se s nimi moc domluvit L.

 

24 9. 2012

Ráno odcházíme v 8:10. Celou noc prší a všude je spousta vody. Stoupáme pes vesnici Azib Amtou a postupně se napojujeme na cestu do sedla Tizi n´Tifourhate. Výstup zabere asi 1,5 – 2 hodiny. Cesta je místy hůře patrná, značky malé. Ze sedla Tizi n´Tifourhate sestupujeme nad vesnici Azib Tifni (sestup 1 - 1,5 hodiny). Stále prší a počasí stojí za starou bačkoru. Dělám chybu a místo sestupu do vesnice Azib Tifni a následného výstupu do sedla Tizi n´Terhalaine (cca 3400 m) stoupáme do sedla Tizi n´Tarharate (3456 m).

Nad vesnicí Azib Tifni ztéká z hor neskutečné množství vody a potůčky se tvoří i v místech, kde by je člověk nečekal. vody teče po cestě a přes cestu. Cesta nad vesnicí Azib Tifni vede nejprve traverzem, později stoupá do sedla. Stoupání do sedla zabere opět kolem 1,5 – 2hodin a cesta je stále značená oranžovou značkou.

Sedlo Tizi n´Terharate (3456 m) je široké a stoupání ke konci pozvolné a zdlouhavé. Ze sedla následuje prudký a dlouhý se sestup ze dvou třetin ve štěrkové suti. V závěru je pak vidět vesnička kolem Sidi Chammharouch (2350 m). Na místě poustevnické samoty stojí baráčky a stánky se suvenýry pro turisty. Konec sestupu trochu mate. Cesta na chvíli přestává klesat a jde traverzem, později se ale opět stáčí vlevo v serpentinách klesá na pohodlnou a širokou cestu z Imlilu. Dáváme se vlevo. Z klesající nadmořskou výškou se objevují tisy. Sestup trvá asi 2 hodiny. Po příchodu na cestu z Imlilu se dáváme vlevo a po necelých 15ti nebo 20ti minutách přicházíme k Sidi Chammharouch. Dříve to byla poutnická samota, ale dnes je změť terasovitých baráčků, občerstvení a mešita. V baráčcích se obvykle prodávají suvenýry a vypadají jako hodně ošuntělé garáže. Uvnitř je dost špíny. Celý den prší, takže dáváme za vděk možnosti přespání v suchu (600 MAD). V občerstvení pod osadou kupujeme velkou konev čaje (50 MAD). Mobilní GSM signál je u tyče jednoho z domků. Místní to vyřešili jednoduše, leč geniálně. Na tyči je připevněná gumička, která přidrží mobil a telefonuje se s hlasitým odposlechem. Večer další konvice čaje za 50 MAD. Toalety jsou u mešity. V osadě je možné koupit balenou vodu (8 MAD, chleba 2 MAD, sušenky a další potraviny).

 

 

25. 9. 2012

Ráno vstáváme v 7:30. Někteří z účastníků volili přespání ve stanu, který si buď postavili na verandě jednoho z domů nebo pod stříškou jednoho obchůdku. Rychlé focení ve vesnici. Odcházíme v 8:45 a zprvu v serpentinách, později po svažité stezce tatranského typu k chatě pod Toubkalem (francouzská chata Nelter 3205 m). Procházíme kolem několika stánků s občerstvením a suvenýry (převážně krystalové drúzy, zkameněliny, náramky a náhrdelníky). Během výstupu potkáváme zdejší průvodce s mulami, které bud zahraničním klientům nesou bagáž, nebo vláčí výletníky samotné. Jebel Toubkal (4152 m) tak patří k nejkomerčnějším vrcholům světa. K marocké chatě, která stoí hned pod francouzským Nelterem přicházíme v 11:30 (po necelých 3hodinách stoupání).

Stavíme stany a po krátkém obědu ve 13:00 vyrážíme na Jebel Toubkal (4152 m), nejvyšší vrchol Maroka a zároveň celé severní a západní Afriky. Nad chatou Nelter se cesta stáčí mírně vlevo a klesá k vodopádu. Je potřeba přebrodit tok potoka a za ním opět začíná značená cesta (červená značka). Cesta stoupá vlevo v serpentinách suťovým svahem. Cesta se občas ztrácí nebo spíš možností kudy jít a lépe viditelných kamenných mužíků je více. Po výstupu na první práh je vidět přímo před námi vrcholový hřeben Jebel Toubkalu. Nevidíme však vlastní vrchol. Vrcholový triangl je vidět až v samém závěru výstupu. Cesta se pak stáčí vpravo a vystupuje do sedla mezi Toubkal West (4030 m) a hlavní vrchol Jebel Toubkalu (4152m). Terén nemění  a stále převažuje kamení a suť. Ze sedla stoupáme opět suťovým svahem vlevo na vrcholový hřeben Jebel Toubkalu. Z Hřebene je konečně vidět vrcholový triangl a od tohoto místa zbývá posledních 20 minut k vrcholu. Vrcholu dosahujeme po necelých 3 hodinách pochodu od chaty pod Toubkalem v 15:45. I když je vrchol plochý, poskytuje nádherné výhledy do kraje. Sestup stejnou cestou zahajujeme v 16:15. K marocké chatě pod Toubkalem přicházíme v 18:30 (něco málo přes 2 hodiny cesty). Ve sprchách teče teplá voda, záchody jsou čisté. Večer příjemné posezení – čaj, možná teplá večeře.

Ceny na marocké chatě pod Toubkalem:

Ubytování ve stanu                            20 MAD/stan a noc

Ubytování v chatě                              100 MAD/osobu a noc

Sprcha                                                20 MAD

Polévka (Harira)                                30 MAD

Čokoládové tyčinky                            15 MAD

Toaleťák                                             10 MAD

Balená voda (1,5l), limonády (0,5l)   10 MAD

 

26. 9. 2012

Ráno budíček v 8:00. Rychlá snídaně (čaj a ovesná kaše) a v 9:20 zahájení výstupu nalehko do sedla Tizi n´Ouanaoumss (3684 m). Cesta stoupá přímo nad chatami, po levé straně máme kaňon. Stezka je v celém svém průběhu velmi dobře patrná, občas se objevuje bílá značka a mužíci.

Stoupáme téměř až do závěru údolí až vlevo vidíme v prudkém suťovém svahu cestu, která v serpentinách stoupá vzhůru. Ze dna údolí je spodní část cesty velmi špatně vidět a tak chvíli stoupá nepřímo štěrkovou sutí přímo než po pravé straně narazíme na pohodlnou upravenou kamenitou stezku vzhůru. Spodní část výstupové cesty začíná až u skal na dně údolí.

Do sedla Tizi n´Ouanaoumss (3684 m) přicházíme v 11:15 (po necelých 2hodinách výstupu). Ze sedla je pěkný výhled na jezero Lac D´Ifni. Válíme se na sluníčku a odpočíváme. Sestupu zahajujeme ve 13:15. Chatě pod Toubkalem se vracíme stejnou cestou. Sestup se dá pohodlně zvládnou do hodiny, ale kvůli focení a kochání se přicházíme k chatě až kolem 15:00.

Jako další možnost programu se jeví výstup do sedla Tizi n´Ouagane (3735 m). Podobně jako u výstupu do Tizi n´Ouanaoumss (3684 m) zabere výstup od chaty 1- 1,5 hodiny. Cesta je společná až do chvíle, kdy odbočuje vlevo cesta stoupající do Tizi n´Ouanaoumss (3684 m). V tomto místě je třeba pokračovat rovně po stále hůře patrné cestě až do sedla. Značení zcela chybí. Ze sedla je vidět celé jezero Lac D´Ifni a masív Jebel Toubkal (4152 m).

 

27. 9. 2012

Noc byla chladná. Ráno vstáváme ještě za tmy v 7:00. Balíme stany a po snídani, kterou vaříme v chatě, odcházíme v 8:45 směrem na Imlil. Sestup vede zpočátku stejnou cestou jako při výstupu k Sidi Chammharouch. Cesta velmi pohodlně klesá. Prodejny suvenýrů a občerstvení jsou již otevřené a tak je možné nakoupit zkameněliny, šátky nebo např. náhrdelníky. K Sidi Chammharouch přicházíme v 10:15 (po 1,5hodině pohodové chůze). U obchůdků dáváme čaj (dvě velká konvice za 80 MAD). V jednom z obchůdků kupuji dva trilobity. Z původní ceny 700 MAD se daří usmlouvat na 300 MAD.

Další sestup zahajujeme v 11:00. Necelou hodinu sestupujeme do Aroundu (příchod před 12:00). Vpravo nad vyschlým tokem řeky se honosně vypíná tradičně terasovitě vystavěné městečko. Cesta semu vyhýbá. V obchůdcích po cestě se dá příjemně posedět a občerstvit se. Stejně jako v průběhu celého sestupu, pokračujeme dále po oranžové značce, která za Aroundem odbočí vpravo a prudce klesá na dno vádí, kterým pokračuje do Imlilu – příchod 13:00 (hodina sestupu). Od otravného a neodbytného obchodníka kupuju náhrdelník a náramek (20MAD).

Objednané auto je už přistavené a za drobného deště vyjíždíme ve 13:15 směr Marrákeš. Cesta trvá asi 2 hodiny. Drobný déšť postupně přechází v pořádný slejvák. Právě probíhá sklizeň jablek. Kolem cesty se válí spousta beden, u silnice parkují auta a lidé sbírají po zemi popadaná jablka. Před příjezdem na náměstí Jamae de Fna zastavujeme v kanceláři CK Tafraout Voyage. Je potřeba zaplatit zbytek objednaných služeb (dopravy Imlil – Marrákeš 1500 MAD), doprava Marrákeš – Merzouga – 3 dny, 4500 MAD). Nocleh máme rezervovaný v hotelu Medina.

T

Deštivé počasí je v tomto období prý normální. Přichází prý chladnější období a tak častěji prší. V Marrákeši je právě na své pravidelné návštěvě král s rodinou. Všude se spousta policistů, kontrol a na budovách vlají státní vlajky.

 

Po ubytování v hotelu jdeme do supermarketu mimo medinu:

chlebová placka                     1,2 MAD

2 banány                                5,76 MAD

Cola Zero 1l                           8,35 MAD

pivo 0,5l plech                        15,75 MAD / 16,75 MAD (podle typu)

Snickers                                  6 MAD

zelený čaj 125 g                     7,95 MAD

CD s hudbou                           13,90 MAD (vystavené jsou u policích u informací, nelze poslechnout)

 

Zpět na náměstí Jamae de Fna jedeme taxíkem (10 MAD/osobu). Do malého auta se nakonec nacpeme v 6 lidech. Na večeři se scházíme na terase hospůdky, která je přímo na náměstí. Terasa tak poskytuje bezvadný výhled na náměstí a dění pod námi. Ceny za jídlo se tu pohybují mezi 50 – 80 MAD. Na náměstí je k dispozici směnárna.

V hotelové recepci zjišťuji vlakové spoje z Fésu do Casablanca Voyageurs (17:50 – 21:10, 18:50 – 22:45, 20:50 – 00:45). Zjištění autobusových linek je problematické vzhledem množství dopravních společností. Nejlepší reference má společnost CTM.

 

28. 9. 2012

Ráno vstáváme časně a už v 7:00 nakládáme batohy do objednaného auta na náměstí Jamae de Fna a vyrážíme vstříc dalším dobrodružstvím. Hřeben Vysokého Atlasu překonáváme v Tizi n´Tischa (2260 m), v nejvýše položeném silničním sedle v Maroku. Cestou probíráme spoustu věcí počínaje školní docházkou a konče manželstvím, rozvody apod. Maroko převzalo školský systém z kontinentální Francie. Děti zahajují povinnou školní docházku v šesti nebo sedmi letech a základní škola trvá celkem 6 let. Výuka probíhá obvykle od 8:00 do14:00. V dalším studiu mohou děti pokračovat na šestileté střední škole, případně své vzdělání zakončit univerzitním studiem. Vzdělání na státních školách s sebou nese jisté náklady. Neplatí se sice školné, ale učebnice, sešity a další pomůcky si děti musí kupovat. Pro chudé rodiny to ale může být neúnosné a tak berou za vděk církevními školámi, kde se jejich děti učí koránu a náboženské problematice. Naučí se tak číst, psát a počítat. Původními obyvateli Maroko jsou Berbeři, nomádské kmeny, které sem původně přišly z rozsáhlých oblastí Sahary. Arabové, kteří jsou v Maroku v menšině, mají svou původní domovinu v Jemenu. V Maroku je běžné, rodiny mají i 8 – 10 dětí. Ve velkých městech je počet potomků je o něco nižší (obvykle 4). Rozvod je ve zdejším světě něco neslýchaného. Muž může mít více žen, ale musí je uživit, žádnou nesmí upřednostňovat a musí všem svým ženám vytvořit stejné podmínky. Je tedy obvykle, že muž má „jen“ jednu ženu. Obvyklý příjem zaměstnaného Maročana se pohybuje mezi 1800 – 2000 MAD měsíčně.

Z náměstí Jamae de Fna projíždíme ranní a stále téměř spící medinou a z města vyjíždíme směrem na Ouarzazate. Čekánás dlouhá cesta do nejvýše položeného silničního sedla v Maroku, do Tizi n´Tischa (2260 m). Cestou projíždíme kolem nespočtu stánků a prodejen suvenýrů. Nakonec kupuji sadu fosilních zubů (200 MAD, původní cena 800 MAD). Prodávají se i další suvenýry – fosílie, keramika, šperky atd.). Cena se v restauracích po cestě pohybuje kolem 5 – 10 MAD za skleničku.

Před slavnými filmovými ateliéry ve městě Ouarzazate zajíždíme na vyhlídku na vesnici Aid Benhaddou, kterou proslavilo natáčení filmů Lawrence z Arábie, Sodoma Gomora a Ježíše Nazaretského. Kvůli posledně jmenovanému filmu došlo dokonce k přestavbě celé dolní části vesnice. Kromě filmových ateliérů a pevnosti není v Ouarzazate nic moc zajímavého. Důležitá je však pro nás banka se směnárnou a možnost oběda. Ceny jídel v restauracích se opět pohybují kolem 60 – 80 MAD.

Čeká nás dalších asi 150 km do Tinenhiru. Cestou projíždíme tzv. „Růžovým údolím“, kde se konají slavnosti růží. Koncem září už jsou však všechny růže odkvetlé. Projíždíme Tinehirem a než se zanoříme do údolí Tordry, ubytováváme se v hotelu „Maison d´Hotes Anisa“ (100 MAD nocleh/osob a noc, 100 MAD bohatá polopenze). K večeři jsou podávaný dva typy „tajine“ – kuřecí tajine a tzv. tajine kefta (masové kuličky z mletého masa). Komu všemu spousta zeleniny, čaj a jako desert žlutý vodní meloun.

29. 9. 2012

Budíček v 7:00 a snídaně v 7:30. Balíme věci do auta a v 8:00 vyrážíme naším autem do soutěsky Tordra. Průvodce nám dnes dopoledne bude dělat Jusef. Nejužší místo je z hotelu vzdálené asi 6 km. Nejzajímavější úsek soutěsky je dlouhý jen asi 500 m a jeho prohlídka zabere asi 30 minut. Jsou zde hospůdky a stánky se suvenýry.

Vracíme se do Tinenhiru a společně s Jusefen se jdeme projít mezi políčka v rozsáhlé palmárii. Snad každá rodina z Tinehiru tu má své malé políčko. Pěstuje se kukuřice, vojtěška (bez květu  na krmení, s květy pak použitelná na barvení látek), datlové palmy (dvoudomá rostlina – chtějí-li mít kvalitní úrodu datlí použitelnou na jídlo a výrobu datlového likéru nebo víno, musí se lidí v prosinci aktivně podílet na opylování květů, sklizeň pak probíhá za 10 měsíců po opylení v říjnu, samičí rostliny by měly datle stejně, ale nebyly by prý tak dobré), broskve, moruše, granátová jablíčka a fíky, které právě dozrávají.

Když se někdo chce oženit a vzít si Berberku, kde do rodiny požádat o její ruku. Podle tradice se úspěšnost potencionálního manželství věští z čajové a cukrové sedliny ve skleničce ženicha. Teprve podle toho se prý rodiče rozhodnou, zda svolí k sňatku, či nikoliv. Obvykle je však důležitější, zda muž prokáže, že ženu uživí nebo ne. Při procházení křivolakými uličkami mediny se zastavujeme v domě s prodejnou koberců. V domě žije nomádská rodina, která je půl roku na cestách a půl roku žije v tomto domě a živí se prodejem koberců vlastní výroby. Vedle okázalého a nacvičeného divadla pro turisty se nám dostává kvalitní přednášky o výrobě koberců, tašek a dalšího zboží. Vše je předneseno velmi kvalitní angličtinou. Ženy koberce tkají na vertikálním stavu. Horizontálně orientované stavy se používají na tkaní dek a koberců s pouze dekorativními účely. Pro tkaní používají velbloudí, ovčí a jehněčí srst. Vlákna získávají i kaktusů (agáve). K barvení používají výhradně přírodní barviva. Každý ornament na koberci má svůj význam a symboliku. Ceny se podle velikosti, složitosti motivu, nebo např. použitého materiálu pohybují mezi 65 – 100 €. Ceny jsou mnohem nižší než ve velkých městech. U velbloudí srsti je ten problém, že ji tato zvířata dávají jednou za 3 roky. Je proto velmi vzácná. Barvy: indigo (modrá), šafrán (žlutá), agáve (zelená), hena (hnědá). Délka tkaní záleží na velikosti koberce a složitosti motivu, ale většinou se pohybuje kolem 1 měsíce až 1 roku. Ženy koberce tkají bez předkresleného vzoru. Prokazují tak neskutečné kombinační schopnosti a představivost.

Obědváme v malé restauraci ve městečku Tinschart. Za 80 MAD se podává tříchodové menu (předkrm – salát nebo omeleta, hlavní jídlo a zákusek). Pití není součástí menu (čaj, voda, limonáda – 10 MAD).

V krajině poblíž měst a vesnici po cestě je spousta hřbitovů. Pro nás, neznalé středo Evropany, vypadají jako stráně s občasnými hromádkami kamení. Muslimové zde nepotřebují okázalých pomníků a své blízké pochovávají do hloubky asi 0,5 m a na tělo po zahrabání navrší mohylku z kamení. Malá hloubka pro pohřbívání je pochopitelná s ohledem na převážně kamenité podloží ve zdejší krajině.

Kamenitou saharskou pouští projíždíme do Merzougy k hotýlku „Auberge Camping La Tradition“. Hotýlek se nám stává výchozí základnou pro výlet na pouštních písečných dunách Er Chebi. S sebou do pouště je třeba vzít vodu (doporučené jsou dvě lahve 1,5l, cena v hotýlku 10 MAD za kus), teplé oblečení na večer a noc spacák. Cena 250 MAD zahrnuje výlet na velbloudu po dunách, nocleh ve stanu, bohatou večeři a ranní snídani v hotýlku. Před 16:00 vyrážíme na velbloudech do dun. První dva nebo tři velbloudi mají vaky, ve kterých jsou suroviny na večeři a naše voda. Věci si neseme v batůžcích na zádech. Chvíli bojujeme s houpavou chůzí velbloudů. Jdeme 1 – 1,5 hodiny, západ slunce pozorujeme z jedné z dun nad Merzougou. Zkoušíme jezdit na snowboardu. Tábor stojí, alespoň podle psaných průvodců, největší písečnou dunou v celém Maroku tyčící se nad Merzougou.

V táboře dostáváme čaj a dlouho čekáme na večeři o několika chodech (kuřecí tajine se zeleninou, zelenina s rýží a opět žlutý vodní meloun jako zákusek). Večeře je vskutku skvostná. Večer fantastické bubnování a noc po širákem. Obloha plná hvězd.

30. 9. 2012

Ráno je chladno. Vstáváme kolem 6:30. Rychlé balení věcí a už kolem 7:00 odcházíme na nedalekou písečnou dunu na východ slunce, který pozorujeme ze hřbetu velblouda. K hotýlku nám zbývá asi hodina cesty. V hotelu „Auberge Camping La Tradition“ máme uschované batohy a připravenou snídani. Před další cestou využíváme možnosti se osprchovat. Snídaně je formou švédského stolu (chleba, máslo, med, marmeláda, palačinka …). Nakládáme věci do našeho auta a v 10:00 zahajujeme přesun do Er Rachidia. Asi nejzajímavějším místem během přesunu je údolí Ziz s dlouhou palmárií (jedno z nejdelších údolí tohoto typu v Maroku).

Do bývalého francouzského posádkového města Er Rachidia přijíždíme ve 12:30 a zastavujeme u autobusového nádraží. V hale autobusového nádraží se na nás dost nevybíravým a agresivním způsobem sesypávají naháněči a prodejci jednotlivých autobusových společností. Hádají ale více mezi sebou než s námi. Nakonec vcházíme do kanceláře CTM a rezervujeme 12 míst v nočním autobusu do Fesu. Abychom se bezpečně do autobusu dostali, musíme zaplatit jízdné z Erfoundu. Celková cena jízdenky je 1620 MAD. N autobusovém nádraží je od 6:00 d0 22:00 otevřená úschovna zavazadel. Cena za uložení batohu je 5 MAD. Město samo o sobě moc zajímavé není. Cestou zpět po hlavní třídě směr Erfound a Merzouga je několik bank. Bankomat „Bangue Populaire“ umí měnit cizí měnu na místní. Bankomat ale nevydává drobné.

Na hlavní třídě je hned několik restaurací, kde se dá velmi slušně najíst. Volíme jednu s velkou terasou, kde mají tříchodové menu za 70 MAD. Opět je na výběr omeleta nebo salát jako předkrm, hlavní jídlo – tajine a čaj nebo ovoce. Odpoledne ještě zvládáme procházku pohlavní, ničím zajímavé třídě a před odjezdem opět sedíme na čaji a kávě v jedné z pouličních restaurací.V Er Rachidia opravdu nic není, snad kromě nově postavené mešity. Autobus přijíždí s více než hodinovým zpožděním. Takže Er Rachidia neopouštíme ve 22:00 jak bylo v plánu, ale po 23:00. Během čekání na autobus odevzdáváme velké batohy v zřízenci autobusové společnosti CTM, který je zváží. V kanceláři pak doplácím 85 MAD za váhu batohů. Batohy v mlém kamrlíku u nástupiště hlídá celou dobu zřízenec, který je také naloží do příslušného autobusu. Autobus nakonec není tak plný, jak jsme předpokládali z informace v dopravní kanceláři. Někteří máme i samostatné sedadlo.

1. 10. 2012

Na nádraží společnosti CMT ve Fesu ve čtvrti Ville Neuvelle přijíždíme brzy ráno a na hodinkách máme 6:30. Taxíkáři odmítají pracovat a je docela problém sehnat odvoz do mediny k Bab Ftouh. Nakonec slavně vítězíme nad leností taxíkářů a v po 6ti lidech i s bagáží se nacpeme do dvou starých mercedesů po 4 lidi. Cena za odvoz je po nás všechny 200 MAD. Zastavujeme nedaleko za branou Bab Ftouh u hotelu Andalous. Majitele hotelu musíme budit. I když mám hotel doporučený jako dobrý, je špinavý a zůstávat v něm rozhodně nechceme. Za přespání chce majitel 30 MAD. Část skupiny zůstává na místě u batohů. Další hotel (Cascade), na který mám tip je vzdálený přes celou medinu a najdeme u bran Bab Mahrouk a Bab Boujeloud nedaleko od Merenidských hrobek. Hotel Cascade (kontakty viz níže) je velmi příjemný hotýlek s čistými toaletami evropského typu a teplými sprchami. Ubytování vyjde na 80 MAD/osobu a noc. Asi největší výhodou tohoto hotelu je restaurace, která je přímo na jedné z teras a kde se dá skvěle najíst, za ceny přímo nevídané (snídaně 20 MAD, večeře o třech chodech 40 MAD, balená voda 1,5l 7 MAD). V recepci platím zálohu na ubytování 500 MAD (za skupinu) a rikšou se vracíme zpět a domlouváme převezení batohů (cesta od Bab Mahrouk k Bab Ftouh a zpět s batohy vyšla na 50 MAD. Od hotelu Andalous u Bab Ftouh se k hotelu Cascade přesouváme pěšky. Cesta nám trvá asi 40 minut.

Ahmed, majitel hotelu Cascade se nám nabízí jako licencovaný průvodce za cenu 300 MAD za skupinu. Slibuje návštěvu dílen, kde je zdejší tradiční rukodělná výroba kontrolovaná státem. Domlouvám se, že jeho služeb nakonec využijeme a čas odchodu na prohlídku historické mediny stanovujeme na 11:00. Dostáváme také jednu velmi podstatnou informaci. v Noci z 30. 9. na 1. 10. se měnil v Maroku čas a hodinky je třeba posunout o jednu hodinu zpět. V tento okamžik je tedy o dvě hodiny méně než v Čechách. Další vcelku důležitá informace se týká dne pracovního klidu, který v Maroku připadá na 2. 10. Je dost pravděpodobné, že některé obchůdky budou zítra zavřené. Měníme tedy plány a do Casablancy pojedeme zítra dopoledním vlakem.

Prohlídka a Ahmedem částečně kopíruje hlavní turistické trasy, částečně se jim vyhýbá. Procházíme souky, za 10MAD navštěvujeme nejstarší medresu islámského světa Bou Inaia i hrobku Mulaie Idrise. Celá jinak bezva prohlídka se kazí opakovanými návštěvami obchodů. Z dílen nebylo nic. Nakonec platíme za prohlídku a už sami jdeme k Merenidským hrobkám. Od nich je nádherný výhled na historické centrum Fesu. Po návratu do hotelu se vydávám na vlakové nádraží ověřit vlakové spoje do Casablanca. Z9tra využijeme spoje v 9:50 s plánovaným příjezdem do Casablanca Voyager ve 13:10. Vlaky z Casablanca Voyager na letiště jezdí každou hodinu a jedou asi 40 minut (14:00, 15:00, 16:00 a poslední vlak jede ve 22:00!).

Ve 20:00 se všichni scházíme v hotelu u skvělé večeře J.

2. 10. 2012

V 5:00 nás budu nezvykle dlouhé a zodpovědné volání muezzina. Mezi 5:30 – 6:00 začínají řvát jiřičky, které sem právě přiletěly z Evropy. Vstáváme v 6:50 a po předbalení batohů vyrážíme v 7:15 na objednanou snídani. Dostáváme výborný čerstvý croissant, perník a mufin, skvělou palačinku s medem, juice a čaj, případně kávu. Vše za již zmiňovaných 20 MAD na osobu.

V 8:10 odcházíme z hotelu a hned za branou se domlouváme s chlapíkem, který má malou Suzuki s velkým kufrem a nacpe nás do ní na dvakrát i s batohy (po šesti lidech, cena za dvě cesty je 100 MAD). Na stáncích se mimo jiné prodávají i zdužnatělé květy opuncií (1 MAD/kus). Mají velmi lahodnou chuť.

Na vlakovém nádraží kupuji lístky do Casablanca Voyageurs (1502 MAD/12 osob). Máme skupinovou slevu. Každý dostáváme jeden lístek a navíc máme jeden společný pro celou skupinu s uvedenou cenou skupinovou cenou. Na perón nás ostraha pouští až po předložení jízdenky. Je vhodné jít na nástupiště s dostatečným předstihem (15 – 20 minut předem), aby si člověk mohl pohodlně sednout. Vlaky jsou čisté a pohodlné.

Do Casablancy přijíždíme s drobným zpožděním. Na nádraží není úschovna zavazadel. Upřesňujeme čas odjezdu vlaku na letiště na 21:07 (cena jízdenky je 40 MAD). Nejprve jdeme do hotýlku, který je hned naproti vlevo přes silnici. Vcelku bez obtíží se domlouváme na zaplacení jednoho pokoje, v němž uložíme všechny batohy (140 MAD). Když ale přijde zbytek skupiny, chce recepční mí najednou zaplatit za 6 pokojů pro dva (6x140 MAD). Vpravo od nádraží je hotel Ibis. Tady je jim pro změnu jedno, kolik batohů bude na pronajatém pokoji, ale cena převyšuje 700 MAD. Nakonec nacházíme vlevo od nádraží v uličce za prvním hotelem malý ošumělý kontinentální hotel „City“. Za pokoj platíme 130 MAD. Po uložení batohů vyrážíme k mešitě Hasana II. Cesta přes město vede po třídě Mohameda V. a přes malou medinu. Město je špinavé a na každém krokua nás dýchá stará zašlá sláva francouzského koloniálního města. Nicméně, v medině jsme snad jediní turisté.

Mešita Hasana II. Je velmi monumentální a její okolí se pro místní stalo místem společenského dění. Jeden z místních průvodců v mešitě nás vzal do podzemí s tím, že nám ukáže fontány, zdejší raritu a pak za to chtěl od každého 20 MAD. V příboji Atlantiku v bezprostřední blízkosti mešity se koupe spousta kluků, někteří i surfují a ukazují své umění. Ve stánku v medině prodávají skvělou půlenou bagetu za 10 MAD. V restauraci u vlakového nádraží si pak dáváme večeři za 20 MAD. Cesta od mešity přes medinu měří odhadem kolem 5 – 7 km a zabere víc než 1,5 hodiny.

Vlak z centra Casablancy na letiště má zpoždění. Před vstupem do letištní haly je třeba projít bezpečnostní kontrolou. Celní předpisy jasně hovoří o tom, že ze země není možné vyvážet částku vyšší než 1000 MAD. Musím tedy zbylé peníze vyměnit na Eura. Spaní ve spacáku a na karimatce.  

3. 10. 2012

Budíček v 5:00. Check – in by lě začít v 5:10, ale se asi o půlhodiny protahuje. Let do Milána byl klidný a stejně jako let do Prahy proběhl bez komplikací. Můžeme tedy směle ukončit skvělý vandr a těšit se na další.

 

Fotogalerii z této podařené akce zobrazíte kliknutím na obrázek.