Albánské Alpy - hory s vůní oregána 2009

Liduprázné a divoké albánské hory, které mnohdy nehyzdí žádné turistické cesty ani značky. Hory, jenž do vínku dostaly punc opravdové divočiny uprostřed evropské civilizačmní džungle. Tři dny jsem šli bez jakékoliv turistické cesty  jen sutí a po skalách kolem krasovcý závrtů vypleněných sněhem. V dalším průběhu přechodu se jako zázrakem objevila stezka. Přesto patří tento vysokohorský přechod k mým největším horským zážitkům posledních let.

Na realizaci této akce jsme spolupracovl jako druhý průvodce s CK Alpina Brno. Na této stránce najdete i skromnou fotogaleri z této velmi povedené akce. Vandr v nebetyčných a  zároveň i Prokletýcho horách se uskutečníïl v terminu od 13. 8. do 24. 8. 2009.

14. 8. 2009

Po příjezdu do Mojkovac parkujeme autobus u kostela. Odstavná plocha je vlevo před kostelem. U budovy kostela je zdroj pitné vody (kašna a několik kohoutků). Vedle kostela na téže straně stojí ještě hotel. I před ním je parkovací plocha, ale nebylo by vhodné na ní parkovat. Kousek zpět jsou vpravo schody, které stoupají na náměstí s monumentální sochou SErdara Janko Vukotiče. Najdeme zde restaurace, obchůdky a pokud bychom pokračovali z náměstí 100 m dále po hlavní silnici směrem na autobusové nádraží, najdeme zde dvě pekárny (první v pořadí má otevřeno 24 hodin denně), potraviny, trafiky a další obchůdky. Pečivo je skvělé a výběr velmi bohatý.

Od sochy Serdara Janko Vukotiče odcházíme ve 13:00. Procházíme parčíkem za zády sochy a pokračujeme stále rovně kolem hasičské zbrojnice (staré hasičské vozy) až k velké mapě (příchod 13:10). Překonáváme potok a koleje místní trati. Koryto potoka je betonové a vypadá spíš jako skládka odpadků a sklon břehů působí při výstupu drobné problémy. Při pohledu vpravo to ale vypadá, že se potok dá bezpečněji překonat i po lávce. Za potokem a kolejemi se napojujeme na širokou zpevněnou cestu, která začíná velmi pohodlně stoupat. na kamenech se sem tam objevuje turistická značka (červený terč s bílým středem – podobná zákazu vjezdu).

Ve 14:15 přicházíme k prvnímu rozcestníku. Pokračujeme vlevo směrem na chatu Dom Džambas. Za dalších patnáct minut chůze ve 14:30 přicházíme k druhému rozcestníku. Pokračujeme stále na chatu Dom Džambas. Zde je kromě rozcestníku i výrazná šipka na kameni. Stále jdeme po široké zpevněné cestě až k chatě Džambas (15:00 – 15:20). Zcela výjimečně je zavřená a z plánovaného piva a kávy sešlo.

Od chaty Džambas definitivně opouštíme turistickou značku a stoupáme vlevo přímo svahem na vrchol Mučnice (16:10 – 16:25). Svah je porostlý trávou, klečí a místy ho pokrývá i suť. Vrchol Mučnice je více méně travnatý. Pod vrcholem široká cesta, která vede po hřebeni části pohoří Bjelasica. Z vršku je nádherný kruhový rozhled.

Sestupujeme po ostrém kamenitém hřebínku směrem na Mojkovac. Sestup je objektivně nejnepříjemnější a asi i nejnebezpečnější část cesty. Nejprudší část sestupu končí na malé loučce, kde objevuje hůře znatelná stezka, která se noří do lesa. Závěrečný nepřehledný průstup lesem končí na široké cestě, po které jsme stoupali k Domu Džambas. Sestupujeme vpravo, chvíli se držíme turistické značky a posléze sestupujeme po neznačené široké zpevněné prašné cestě až do Mojkovacu (příchod 19:20). Před městečkem se podklad mění na asfalt. U domů a u okraje silnic je spousta basketbalových košů a děti u nich předvádí své košíkářské umění. Jen ty míče jsou silně podhuštěné a neskáčou.

Vracíme se opět na náměstí se sochou Serdara Janko Vukotiče (příchod v 19:20). V pekárně nakupujeme pečivo (cca 0,5 – 1,2 Euro za kus), minerálku 1,5l (0,5 Euro). Zbytek času do odjezdu autobusu trávíme na zahrádce restaurace na náměstí (pivo 0,33l za 0,8 Euro). Toalety jsou v restauraci (neoznačené dveře vpravo před barem – tekoucí voda, toaleťák). Pozorujeme noční život na náměstí – místní korzují kolem náměstí a evidentně se dobře baví. Scházet se začínají mezi 21:00 – 21:30. V potravinách na náměstí kupujeme litr Klášterní Slivovice za 6,3 Euro. Před 22:00 se přesouváme k autobusu a odjíždíme do Albánie do Boge (viz. deník busu).

15. 8. 2009

Do Boge k hospodě pod Albánskými Alpami přijíždíme kolem 3:00 ráno. Hospoda se nachází na konci asfaltové silnice po levé straně naproti hřbitovu. Dospáváme v autobuse a v 6:00 vstáváme. Přebalujeme batohy. V hospodě je i evropský záchod, sprcha, toaleťák a umyvadlo s tekoucí teplou vodou. 

Od hospody (945 m) odcházíme v 7:00. Pokračujeme dál po široké cestě ke zdroji vody (990 m, 7:20 – 7:35). Od pramene pokračujeme ještě chvíli vpravo po široké cestě a posléze přímo vzhůru svahem suťovým polem bez cesty a jakékoliv značky. Začíná nezapomenutelný vandr v divokých albánských horách. Stoupání se ve výhni horkého slunce by se dalo popsat několika výstižnými synonymy: děs, běs, humus a vopruz. Stoupáme suťovým žlabem, občas trávou a po skalkách. V horní části stoupání se stáčíme mírně vlevo a přes skalky stoupáme k malému jezírku (1440 m, 9:45 – 10:30) – skvělé osvěžující koupání.

Pokračujeme stále vzhůru. Občas se v trávě a kamení objeví neznatelná stezka. Terén je o něco lehčí než při stoupání k jezírku. Naším cílem je sedlo (1865 m, 12:20 – 12:55). V dalším výstupu se zpočátku držíme spíše vlevo, později vpravo a stoupáme do sedla (1920 m). Terén vede přes skalky, velkou pevnou suť a krasová pole. Ze sedla klesáme na malé loučky v údolí (1850 m, příchod ve 14:00). Terén v sestupu – pevná suť, stezka žádná. Voda stéká velmi pomalu ze skal vpravo od trasy sestupu. Další možností získání vody je rozpuštění sněhu v závrtu. Rychlost pro naplnění jedné 1,5 l láhve je u horního zdroje vody asi 30 minut. Dobré je vzít si ešus nebo hrníček. Nabírání vody jde rychleji.

Odpoledne se sice trochu honí mraky, ale večer je opět nádherný. Možnost vaření na ohni. Díky terénu je nástup do hor velmi náročný.


 

16. 8. 2009

Z tábořiště odcházíme v 9:05 (18/50 m). Po kamení a trávě stoupáme bez turistické cesty do sedýlka nad námi. Kousek pod sedýlkem je přímo „u cesty“ malá studánka. Voda z ní neodtéká, ale jako krizová rezerva pro případ, že na tábořišti nebude sníh ani voda ztékající po skále se tento zdroj může hodit. Přesto bych v případě vody na tábořišti n doporučoval vodu ze studánky pít. Vpravo nad sedlem (1965 m, 9:25 – 9:35) je místo pro asi 10 stanů.

Cesta i nadále spíše stoupá a prodírá se do dalšího sedla. Terén je stále stejný – kamení, skalky občas prorostlé trávou. Před závěrečným prudším stoupáním zastavujeme v suti ke krátkému odpočinku a posilnění (2070 m, 11:00 – 11:25). Poté už zase jen známý terén do vysoko položeného sedla (2200 m, 11:45 – 12:40).

Při sestupu ze sedla se držíme spíše vlevo kolem závrtů po skalkách a sutí k malému pramínku (2035 m, 13:05 – 13:15). Pramen je docela silný a nabrání vody nečiní větších problémů. Vyplatí se ale použít hrníček pro nabrání vody a pak ji přelít do lahví. Pokračujeme přes pramínek vpravo dolů a v serpentinách bez stezky sestupujeme sutí a po travnatých svazích na dno údolí. Je vedro a sluníčko pálí a tak odpočinek děláme u velkého kamene, který na dně údolí jako jediný poskytuje nějaký stín (1785 m, 14:05 – 14:35). Odtud dále údolím a v jeho závěru sestupujeme mírně vlevo do sedýlka se starými vybydlenými salašemi (1815 m, 14:55 – 15:10). Ze sedla mírně vpravo po docela příjemné stezce ke studánce (járek s vodou. 1830 m, 15:25 – 15:45). Odtud rovně, posléze klesáme vlevo na tábořiště u malého jezera (1780 m, příchod 16:00). Dno jezera je hodně bahnité, ale jinak super osvěžení. Dalším zdrojem vody, kromě výše uvedené studánky, může být i voda stékající po skalách vpravo od jezera. Možnost vaření na ohni. Odpoledne podobně jako včera mraky, ale z deště nebylo nic.



17. 8. 2009

Noc byla poněkud neklidná. Podstatnou část skupiny trápí od noci žaludeční a střevní potíže. Z tábořiště odcházíme v 7:50. Pokračujeme pod skálou po levém břehu jezera a pak po stezce vlevo do lesa. Stezka stoupá a občas z ní odbočují nějaké stezičky. Je třeba se stále držet vpravo do svahu. Během 5 – 8 minut přicházíme na zdánlivé rozcestí. Zde je třeba odbočit vpravo a po dobře znatelné stezce stoupat vzhůru. Cesta se posléze láme a klesá ke studánce (1810 m, 8:25 – 8:40, hadice přes cestu, kterou je potřeba u skály rozpojit – po naplnění nádob na vodu zase spojit – zdroj vody pro salaše).

Sestupujeme podél hadice po skvělé cestě k vybydlené salaši (1705 m, 9:20 - 9:40). Před salaší je třeba vystoupat vlevo na malý kopeček a stále podél hadice sestoupit na louku k seskupení několika salaší (1645 m, 9:50 – 9:55). Ovčák vytahuje fotku, kterou vyfotil loni Jirka Blecha. Upřímná nehraná radost místních J.

Pokračujeme vpravo přes louku a po mírně stoupající velmi pohodlné stezce lesem až nízké zítce v lese (1715 m, 10:15 – 10:40). Pokračujeme podél zítky vlevo do kopce velmi nepřehledným lesem a pak nad strží (po pravé ruce, občas stezka). Na malou chvíli se zastavujeme a děláme pauzu (1805 m, 11:15 – 11:25). Stoupáme mírně vlevo na krasová pole. Na vršku se stezka stáčí doprava a pohodlně stoupá do sedla (1925 m, 12:25 – 13:20). Vlevo dominuje výrazný kuželovitý vrchol.

Ze sedla sestupujeme po pohodlné a výrazné stezce a na konci sestupu se stáčíme vlevo a pokračujeme ve směru na výše uvedený výrazný kuželovitý vrchol, který podcházíme a podcházíme a stoupáme do sedla vlevo od něj (1910 m, 14:15 – 14:40). Sestup se sedla je velmi prudký – tráva, suť, skalky. Na loučce pod sestupem děláme pauzu (1690 m, 15:30 – 15:45). Pak pokračujeme vlevo k salaši. Stany stavíme na louce pod salaší (1675 m, příchod 16:10). Voda je vpravo pod salaší (spolehlivý zdroj). V salaši kupujeme 3 kg sýra (cena: 5€/kg).Část skupiny se rozhoduje pro výstup až k jezeru pod Maja Jezerces (viz. popis dalšího dne).


18. 8. 2009

Ráno je tradičně nádherné. Obloha bez mráčku. Odcházíme v 7:30. U pramene vpravo pod salaší jsem v 7:35. Po nabrání vody sestupujeme v suti strží až k malému bunkru (1620 m, 7:50 – 8:10, nádherný výhled na údolí). Pod bunkrem je na kameni výrazná šipka směřují vpravo do traverzu na Maja Jezerces. Příjemná stezka klesá až do nadmořské výšky 1535 m (příchod v 8:30) a odtud začíná stoupat vpravo do svahu. Cesta je dobře znatelná, občas se objeví dobře viditelná značka. Převládá lesní stezka se štěrkovým podkladem.

Cesta postupně dosáhne prvního sedla (1910 m, 9:35 – 9:45). Cesta se ve svém dalším průhějhu stáčí mírně vlevo a ostřeji stoupá do dalšího sedla (2090 m, 10:25 – 10:50). V tomto stoupání je stezka místy hůře patrná. Sestup je krátký a poměrně rychlý. Batohy ukládáme pod velký kámen (1950 m, 11:10 – 11:20) vlevo od cesty nad místem, kde cesta stáčí ostře vlevo a klesá na tábořiště u malebného jezera. Na lehko pokračujeme rovně. Krátce stoupáme na nahrnuté kamení a začínáme stoupat po sněhovém poli. Cesta se stáčí vlevo. Podcházíme dva kopce a stopáme přes několik sněhových polí a v suti do sedla, které se nachází vlevo pod Maja Jezerces (2265 m, 12:35 – 12:50). Na kamenech občas značka. Ze sedla se stezka občas stáčí vpravo (sledovat pozorně značení).- Ve výstupu je několik míst, kde je třeba použít ruce k přidržení. Ve strmých místech hrozí pád kamení. V závěru následuje poněkud prudší výšvih se skalkami a volnou sutí. Vrcholový hřeben je v dolní části tvořen volnou štěrkovou sutí a v závěru pevnou bezpečnou skálou. Pro větší skupinu může být tento úsek kvůli padajícímu kamení vyloženě nebezpečný. Je bezpodmínečně nutné, aby se skupina pohybovala obezřetně a navzájem se informovala o uvolněných kamenech.

Na vrcholu Maja Jezerces (2694 m, 14:00 – 14:20) je vrcholová knížka a nádherný kruhový rozhled. Sestup je kvůli padajícímu kamení opět na hranici rizika. Zpět v sedle (2265 m) jsme v 15:50. Stejnou cestou sestupujeme k batohům. Rychle přebalujeme věci a sestupujeme po vcelku pohodlné travnaté stezce (občas kamení) k nádhernému a malebnému jezeru pod Maja Jezerces (1790 m, příchod 17:10). Stany stavíme na loučce na vzdálenějším břehu jezera. Voda opět ztéká ze skalky u pravého břehu jezera. Vhodné je vzít si s sebou ešus nebo hrníček pro rychlejší nabírání vody. V jezeře je naprosto bezkonkurenční osvěžující koupání. Po postavení stanů, vykoupání, nabrání a uvaření ešusu čaje asi půlhodinový déšť, před kterým se pohodlně schováváme ve stanu. Lépe jsme příchod na tábořiště zvládnout nemohli :-).


19. 8. 2009

Z tábořiště u jezera odcházíme za tradičně nádherného počasí v 9:10. Čeká nás návrat stejnou cestou k salaši, kde spali včera. Do sedla (2090 m) přicházíme v 10:05 (pauza do 10:30). Druhého sedla v pořadí (1910 m) dosahujeme v 10:55. Při sestupu dochází k nepříjemnému podvrknutí kotníku jedné z účastnic a ke zpomalení postupu. Konce klesání (1535 m) dosahujeme v 11:55. Následuje mírné stoupání k prameni a salaši (1675 m, 12:30 – 13:45).

Po příjemné stezce pokračujeme do průsmyku Pejës nad osadou Thethi. cesta mírně stoupáp přibližně do 1700 m pak klesá k malému jezírku (1620 m, příchod v 14:25, potencionálně možnost koupání). Cesta dále velmi pohodlně stoupá do výše zmíněného průsmyku Pejës (1700 m, 14:45 – 15:05). V sedle je velmi dobré značení, kříž a rozcestník. Vpravo je možné sestoupit do osady Thethi. My pokračujeme vlevo zpočátku traversem, později pohodlným stoupáním. Cesta se spostupně stáčí vlevo nad salaš. Voda je u salaše. Táboříme na loučkách pod salaší (1705 m, příchod v 16:00). Bača mluví anglicky (adresa Albani, Malsia Madhe, Koplik . Siter, jméno: nurim Zekaj Lujs).

V salaši žije po dobu dvou nebo dvou a půl letních měsíců bača s rodinou (žena a rok a dva měsíce staré mimino) a jeho bratr s malým synem. Početné stádo ovcí je podle všeho opravdu jeho. Zbytek roku tráví v Kopliku. Při návštěv salaše dostáváme po hrnku skvělého čerstvého ovčího mléka. Vlastní salaš je stavěná jako jedna obytná místnost, odděleně stojí budova s kuchyní. pod salaší jsou kamenné ohrady pro ovce. Bača se po kopcích pohybuje s kulovnicí přes rameno. medvědi tu sice prý nejsou, ale za to se v horách prý pohybují smečky vlků. Z tohoto důvodů se občas v noci ozývá křik a střelba, případně výbuchy dělobuchů.

 


20. 8. 2009

Z tábořiště odcházíme v 8:05. bez stezky stoupáme do sedýlka se salaší. Pokračujeme traversem v pravé části kotle a na jeho konci se ostře stáčíme vpravo a stoupáme travnato-suťovým svahem. Před dalším sedýlkem se stáčíme ostře vlevo. Stezka je docela dobře patrná. Ve výšce 2070 m děláme krátkou přestávku (9:20 – 9:30). Dalším stoupáním v kamení a suti dosahujeme sedla (2265 m, 10:10 – 10:35). Začíná dlouhé a nepříjemné klesání do Valbony. Sněhu jen poměrně málo a tak většinu sestupu absolvujeme v suti a zpříjemňujeme si jen občasným „lyžováním“ po krátkých sněhových polích. 

Po příchodu do lesa se napojujeme na příjemnou stezku (levý svah). Pokračujeme vlevo stále dolů do údolí. Stezka více méně tatranského typu. Na lesní pasece děláme pauzu na oběd (1420 m, 12:15 – 12:45). Po pěti minutách chůze z kopce přicházíme k silnému prameni (1445 m, 12:50 – 13:00). Velmi příjemné osvěžení, spolehlivý zdroj vody poskytující skvělé osvěžení. Na pasece nad pramenem je možné postavit stany a nouzově zde strávit noc.

Sestupujeme stále do údolí. Cesta je velmi pohodlná, stále dobře zřetelná. Ve spodní části sestupu přicházíme mezi domy a posléze na dno vyschlého říčního koryta, kde jsou mezi kameny jasně a zřetelně patrné „koleje“ vyjeté od aut. Sledujeme vyjeté koleje a cestu a přicházíme k první hospodě v údolí (1015 m, 14:25 – 15:50). Jak už bývá na Balkáně zvykem a železným pravidle, netrvá dlouho a chlazené pivo padne za vlast naší bezmezné žízni (pivo 1€ nebo 100 LEK).

Pokračujeme dál korytem řeky do další hospody (955 m, příchod 16:30). Na oploceném pozemku stavíme stany, Ovčák objednává večeři. V nabídce je čerstvý losos z místních sádek (4€, skopové 4€ a salát 2,5€). pivo stojí stejně jako v první hospodě 1€. V hospodě je možné koupit i skvělé Croissanty za 0,5€, přídně plechovky Coly, Fanty apod. (1€). Koupání k pekelně ledové vodě zdejší říčky. Na zahradě je posezení pod plachtou vojenského stanu. WC tureckého typu se stále protékající vodou.


21. 8. 2009

Z tábořiště odcházíme nalehko v 9:00. Říčku překonávám po dřevěných lávkách. Prvníje mírně vlevo od hospody. Stoupáme do protisvahu po vcelku jasné a pohodlné cestě do výšky 1510 m nad Valbonu (10:45 – 11:25). Místo poskytuje nádherný výhled na údolí a okolí kopce.Po stejné cestě sestupujeme do tábora u hospody (955 m, příchod ve 12:30, Croissant 0,5€,. Cola 0,33l - 1€). Koupání v říčce – víc než příjemné osvěžení.

V celé pohorské vesnici je spousta rozpadlých domů, které jsou němým mementem, vzpomínkou, na nesmyslnou občanskou válku v 90. letech minulého století.

Čekáme na včera objednanou dopravu do Bairam Curri (taxi, resp. mikrobus = fugon). Dohodnutá cena je 50€ (resp. 5000 LEK) za auto, objednány jsou dva vozy. Mikrobusy k hospodě přijely v 15:20. U jednoho z nich je třeba ještě před odjezdem opravit zadní dveře – nechtějí se zavírat hrozí otevřením za jízdy. Cesta do Bairam Curri trvá asi 45 – 60 minut. Jízda je to v celku balkánsky bláznivá pře díry a výmoly, ale jak by pravil klasik – zážitek nemusí být nutně pozitivní, ale stačí, pokud je dostatečně intenzivní. Teprve před Bairam Curri je asfalt. Nevím, jestli se blýská na lepší časy, ale vm současné době probíhá balkánsky intenzívní stavba nové silnice z Bairem Curri do Valbony. Je tedy otázkou času, kdy toto malebné místo bude spojeno s „civilizací“.

Mikrobusy nás vysazují v Bairam Curri na náměstí. V zadní čáísti náměstí polevé straně je pekárna (chleba – 0,70 €. Spousta stánků a obchůdků, vč. potravin je na ulici, která vede z náměstí směrem dolů. Kupujeme vyhlášené červení albánské víno (cena kolem 400 LEK a více), sýr a chleba. Pivo a Cola (0,33l) stojí v hospodě na náměstí buď 1€ nebo 100 LEK.

V 18:20 se začínáme přesouvat kolem stánků po silnici směrem dolů na první křižovatku a Ovčák domlouvá mikrobus (fugon) do přístavu trajektu (tragedy) za osadou Fierza. Peníze je možné vyměnit přímo na ulici  u človíčka s velkou ledvinkou u pasu. Stojí obvykle u některé ze stánků poblíž náměstí.

Cesta fugonem z Bairam Curri do Fierza do přístavu trajetů trvá asi 40 minut. V přístavu kromě hospody, koutku s vodou a toalet vůbec nic není. Místo je to docela hnusné – štěrk a sposta odpadků. Je možné spát buď hospodě, v místnosti nad hospodou, přídně pod širákem. Sedíme před hospodou, popíjíme pivo a víno a je nám fajn. WC – samostatná budova vpravo od hospody.


22. 8. 2009

Vstáváme v 5:00. noc pod širákem byla víc než příjemná. Z Fierzy do Komanu jedou dva trajekty denně. V 6:00 odjíždí malá loď, krerá stav dle potřeby kdekoli po cestě a v 7:00 pak odjíždí klasický trajekt pro cestující a auta. Druhý zmíněný spoj je o něco rychlejší a jede bez jediné zastávky. Vzhledem k času volíme první jmenovaný spoj. Loď vyplouvá v 6:15 a začíná jeden z největších zážitků celého putování albánských horách. Loď staví dle potřeby na nejroztodivnějších místech skalnatého pobřeží a bere všechny „stopaře“, kteří mají potřebu se svést.

Během cesty není problém navštívit kapitánskou kajut u a chvíli řídit loďˇ. Cesta z Fierza do Komanu stojí 400 LEK. Na lodi je docela zima a je potřeba se před vyplutím teple obléci. Slunce vychází jen pomalu a než se ohřeje vzduch, chvíli to trvá.

Na konci umělé přehrady je impozantní hráz, kterou hlídají zbrojení vojáci. Prostor v přístavu je velmi stísněný a v době přistání je přeplněn fugony do osady Komanu. Z přístavu je potřeba projít asi 700 m dlouhým tunelem a pak se projít asi jeden kilometr do kempu v osadě Komunu. V tunelu jsou sice světla, ale docela vhodné si pro průchod tunelem připravit čelovku. V době přistání trajektu je tu docela velký provoz a tunel rozhodně není bezpečným místem.

Po průchodu městem následuje sestup do kempu v osadě Komanu. Před mostem vlevo je zarostlá brána a cedule bar – místní kemp. Na dlážděné cestě stojí autobus. Je množné si objednat jídlo, pivo a nealko pití.

V 11:40 podle plánu zahajujeme přesun do Černé Hory. Hranice překračujeme v Hani. Autobus má zanesené palivové filtry a tak jsme rádi, že dojíždíme do autorizovaného servisu v Podgorica. Oprava a výměna palivových filtrů si vyžádá asi 1,5 hodiny (dokupování potravin).

Podgoricu projíždíme směrem na Kolašin. kousek za Podgoricou tankujeme naftu a po 30 – 40 minutách vjíždíme do vesnice Medurečuje. Za mostem vývoje hospoda a obchod a hend za ní je sjezd na štěrkovou plochu a travnatou louku. Stany po dohodě s majitelkou stavíme na louce pod hospodou. V hospodě před spaním pivo Nikčičko (0,5l - 1€) a Jelen pivo (0,33l - 1€). Vodu je možné nabrat buď přímo v hospodě nebo z hadice u hospody, případně z kohoutku pod hospodou u psí boudy.

23. 8. 2009

Ráno balíme batohy a ukládáme je do autobusu. Nalehko odcházíme v 8:00 do kaňonu Mrtvice. Přímo u hospody před mostem je směrovka ukazující vpravo dolů na kaňon Mrtvice. Po asfaltu později po zpevněné široké cestě sestupujeme k řece, kterou bezpečně překonáváme po mostu. Chvíli stoupáme po úzké stezce v serpentinách, než cesta vyústí na asfaltovou silnici. Odbočujeme vpravo a pokračujeme stále rovně. Asfalt přechází v širokou zpevněnou prašnou cestu, která prochází mezi domy. Na úrovní soutěsky odbočuje nenápadně vpravo dolů úzká stezička mezi stromy. Přes malou lávku překonává potok a přes most pak tok říčky Mrtvice. Stoupá k rozcestníku (8:55). Pokračujeme vlevo nad řekou Mrtvice proti jejímu proudu.

Cesta vede z počátku lesem, později je vytesaná ve skále. K návratu stejnou cestou se otáčíme v 10:50. Od výše zmíněného rozcestníku pokračujeme rovně. Na první louce za rozcestníkem je zdroj pitné vody (hadice, kýbl). Pokračujeme po široké zpevněné cestě k dalšímu rozcestníku (šipka zpět ke kaňonu Mrtvice) a zde odbočujeme ze zpevněné cesty vpravo do lesa po úzké pěšině. Sestupujeme k nádhernému kamennému mostu. Vpravo za mostem je možné sestoupit k vodě a kouknout se na most od vody.

Na první křižovatce zas mostem je potřeba odbočit vpravo a na všech dalších křižovatkách jít rovně až na asfaltovou silnici, po které jsme stoupali nahoru ke kaňonu Mrtvice. Sestup stejnou cestou. U mostu pod hospodou naprosto neopakovatelná koupačka v řece. V hospodě u tábořiště poslední pivo a pak zahájení přesunu domů (viz. deník busu). Po cestě zastavujeme v Mojkovacu n autobusovém nádraží a dokupujeme jídlo na cestu do ČR. Autobusové nádraží je vpravo kousek na „našim“ parkovištěm u kostela. Naproti se nachází benzínka. Celková délka přestávky je asi 25 minut.