Turecko - aneb divokým Kurdistánem 2005

Reportáž ze zájezdu CK Alpina

Fotogalerie

2. 7. - 4. 7. 2005

Autobus společnosti Group na lince Praha - Sofie je klimatizovaný. Dělá velmi málo zastávek a WC na pumpách jsou většinou buď mimo provoz nebo se za ně platí. Potřebu je tedy potřeba ve většině případů vykonat mimo betonovou odstavnou plochu. Do Sofie přijíždíme v 10:00. Nejprve je potřeba potvrdit rezervaci jízdenek do Istanbulu i za tři týdny domů. Vše se děje v kanceláři společnosti Group, hned vedle kanceláře společnosti Katev. Při potvrzování rezervace jízdenky do Istanbulu nás zaměstnanec společnosti odvádí na nový autobusový terminál přes ulici (pokud stojíme čelem k budově vlakového nádraží, nachází se nový autobusový terminál vpravo od příjezdové a odjezdové plochy autobusů z Prahy a Prahy). Tento nový terminál byl vystavěn teprve nedávno a září novotou. U přepážky sice mají počítače s plochou obrazovkou, ale používají je jen na kontrolu volných míst a všechny jízdenky i místenky vypisují ručně! Je tu několikero občerstvení a hospůdek. Na autobusovém nádraží je úschovna zavazadel (taška 2Lv, velký batoh 3Lv). Další úschovna zavazadel je na vlakovém nádraží, kde se bez rozdílu velikosti a váhy platí 2Lv za kus a započatých 24 hodin úschovy. V hale vlakové nádraží je také směnárna (1Euro = 1,90 Lv, 1USD = 1,45 Lv, 1 GBP = 2,50 Lv, 1CHF = 1,20 Lv). Batohy necháváme v úschovně na vlakovém nádraží a vyrážíme na procházku městem. Postupně navštěvuje hlavní kostely (rotunda Sv. Něvky, rotunda Sv. Jiří, chrám Sv. Nikolaje - kostel ruské pravoslavné církve, chrám Sv. Alexandra Něvského … atd. Cestou ochutnáváme pizzu (1Lv), kopečkovou zmrzlinu (1Lv za 100g), pivo Kamenitza (1,40 Lv). Ceny balené vody se pohybují mezi 0,8 - 1 Lv. Ze Sofie odjíždíme ve 20:30 luxusním klimatizovaným autobusem, ve kterém jsme zpočátku skoro sami. Autobuse se výrazně zaplňuje teprve v Plovdivu. Podobně jako v letadle je dle výběru podáván čaj, káva, kola, fanta nebo minerální voda a drobný zákusek. Čekání na bulharsko-tureckých hranicích je dlouhé . a bulharské straně musíme vystoupit a vystát si dlouhou frontu na razítko. To stejné se děje i na turecké straně hranice, kde se navíc koná ještě kontrola kontroly, jestli náhodou někdo neprošel kolem úředníka jen tak, aniž y si nechal dát razítko do pasu. Při celní kontrole musíme na turecké straně vyložit z autobusu všechny naše batohy a čekat, jestli je nebude chtít celník celé vybalit. Naštěstí se turecký celník choval poněkud laxně a bylo mu všechno úplně jedno a po znovu naložení autobusu můžeme pokračovat. V Istanbulu nás autobus vyložil kdesi v podzemních garážích mezinárodního autobusového terminálu. Jsme z toho "zmatení jako lesní včela". Ospalí vystupujeme do všudy přítomného smradu a zmatku a hledáme cestu ven. Je potřeba vystoupat po schodech na střechu těchto gigantických garáží a po chvíli se ocitáme v úplně jiném světě. Po obvodu velké plochy stojí v řadě vyrovnané kanceláře autobusových společností. Jsou zřetelně označené cedulí a číslem. Autobusy do jednotlivých destinací potom odjíždí přímo od těchto kanceláří. Stačí jen jimi projít skrz. Uprostřed celé plochy stojí budova se spoustou obchůdků, občerstvení a stupem do metra (stanice "Otogar"). Do Ardenšenu nebo do Rize jezdí asi 7 společností. Máme smůlu, ale na dnešek už mají lístky vyprodány a jen jediná z nich (Birtas, č. kanceláře 75) má na zítřejší poledne (odj. 12:30) posledních 12 lístků. Směnárna otevírá až 7:30 a tak platím 350 Euro za 9 lístků. Je to asi 12 - 13 Euro více než kdybychom platili jízdenky v tureckých lirách. Směnárna i banka se nachází v budově uprostřed prostranství. Banka otevírá až v 9:00. Kurzy v bance jsou docela přijatelné (1Euro = 1:58 YTL, 1USD = 1,28 YTL). Nasedáme na metro a jedeme do stanice Aksaray (1,10 YTL). Vystupujme a v dešti jdeme kousek na stanici tramvaje Yusufpasa a tramvají jedeme 5 stanic do zastávky Sultanahmet (1,10 YTL, poblíž modré mešity ve čtvrti Sultanahmet). Ubytováváme se v hotelu Amphora (viz. seznam kontaktů). Cena za jednu noc se snídaní je 9 EURO, bez snídaně pak 8EURO. Volíme druhou levnější variantu a celkem platím 115 YTL. Jsme ubytováni všichni v jednom pokoji (8 postelí a jedna madrace. Na střešní terase je zbudováno posezení s výhledem na Marmarské moře. Hotel je vybaven společnými záchody a sprchami na patře. Co je velice pozitivní, záchody jsou normálního evropského typu. Prohlídka historického centra ve čtvrti Sultaahmet: Modrá mešita (zdarma, třeba mít dlouhé kalhoty a krytá ramena, ženy zahalenou hlavu), Aya Sofia (10USD), palác Topkapi (12 YTL vstup do areálu - zahrady, kuchyně, sbírky stříbra a keramiky, expozice oblečení atd., 10 YTL vstup do Harému). Palác Topkapi je nádherný, ale díky své atraktivnosti přitahuje spousty turistů a u všech pokladen jsou dlouhé fronty. U vstupu do Areálu je velmi podrobná a důkladná policejní rentgenová kontrola. Procházka k moři. V obchůdcích se dá koupit takřka všechno, na co si člověk vzpomene (bageta - 0,3 YTL, limo 1,5l cca 1,5YTL, Fanta 2l cca 2,5 YTL, 2l vína 5YTL, pivo Efes 1,85 YTL. Navštěvuje velmi příjemnou tradiční pouliční čajovničku Derhan Gayhnne (čaj 0,4YTL, dýmka 4YTL)- Večer posezení na terase. Začíná pršet a tak se přesouváme do pokoje. Tento den slaví Turci "Den nezávislosti". Majitel hotelu nám nabídl vyjížďku na lodi. Samotná plavba je zadarmo, bylo by třeba zaplatit 3EURO za taxi zpět do hotelu a pak za to, co vypijeme. S ohledem na počasí se rozhodujeme zůstat na pokoji a s díky tuto lákavou nabídku odmítáme. Venku hustě prší.

5. 7. - 6. 7. 2005

Noc byla klidná. V pekárně nakupujeme čerstvé pečivo a snídáme na terase. balíme a v 10:30 odcházíme na tramvaj (1,1 YTL) a jedeme na autobusové nádraží. Ve stanici Aksaray je nutné přestoupit na metro (1,1 YTL). Ukládáme batohy do již připraveného autobusu (spol Artvin) a jdeme na kebab. Stánků je nespočet a výběr je veliký. I ceny jsou různé, ale cena kuřecího kebabu se pohybuje mezi 1 - 1,5 YTL. Jehněčí nebo skopové kebaby jsou pak o něco dražší (cca 3,5 - 4 YTL). V autobuse se opět podává občerstvení (čaj, káva, cola, minerálka). Při nástupu do autobusu a po jídle nabízí steward "mytí" rukou nalitím jakési voňavky do dlaní. odmítnutí je považováno za neslušnost. Jak jsme později zjistili je tato procedura nabízena ve všech dálkových autobusech a všude používají roztok stejné poněkud fádní citrónové vůně. Jsou Turci, kteří si touto vodou potírají i obličej. Několikrát za cestu projde steward uličkou a rozprašovačem rozpráší vonnou esenci. V Ardensenu na křižovatce s ukazatelem na Ardensen už stojí připravené dolmuše. Jsme tu hodně brzy ráno. Během 10 minut dolmlouváme cenu, nakládáme a odjíždíme. Silnice do Ayderu je velmi kvalitní, asfaltová. V Adyderu zastavujeme před malým obchůdkem a veřejnými záchodky. Máme štěstí a domlouváme ještě odvoz dolmušem do horské yayla Yukari Kavron. Je to asi 4 hodiny chůze do kopce po široké kamenité cestě. Zpočátku vystavěla z kostek, posléze je hodně rozbitá, místy se zdá neprůjezdná. Jízda autem je docela dobrodružná. Je mlha a hustě prší. Cestou zastavujeme v Gaberdüzü, kde se nachází stan s občerstvením. Yukari Kavron je horská yayla se spoustou nízkých kamenných domků. Zastavujeme přímo u hospody, kde je možné dokoupit základní potraviny. Odcházíme od hospody, procházíme mezi domky a začínáme stoupat hlavním údolím po pravé břehu říčky. Zpočátku je cesta je dobře patrná, posléze se ztrácí v trávě a porostech bílých rododendronů. Na konci údolí se cesta stáčí vpravo do svahu (není moc vidět) a proplétá se sutí a porosty rododendronů. Dlouho hledám cestu k jezeru. Stezka dále stoupá přes několik sněhových polí a přichází nad jezero Derebasi Gölü. Pěkné tábořiště je na druhé straně výtoku z jezera . Všechny ostatní loučky jsou silně podmáčené.

7. 7. 2005

Od Derebasi Gölü předcházím na druhý břeh výtoku z jezera a marně hledám cestu, která tudy musí někde vést do sedla Kavron Gecidi. Sedlo se vypíná vpravo nad námi. Na cestu přicházím až těsně pod sedlem. Většinu výstupu absolvuji ve volné suti a kamení. Ze stěny vpravo nad svahem se často uvolňují a padají kameny. Naštěstí nedopadají daleko od stěny a chůze je relativně bezpečná. Zbytek skupiny volí cestu po dni karu po sněhových polích přímo nahoru. V závěru je ale čeká dost nepříjemný výstup k cestě. Závěr výstupu do sedla je hodně strmý a e vrcholové části je sněhová převěj, která poněkud znesnadňuje přístup do sedla. Ze sedla pokračuje vlevo dobře znatelná kamenitá stezka, která mírně stoupá. Posléze z hřebene odbočuje vpravo dolů a serpentinách v suti a sněhu klesá na dno karu (konec údolí Polovit). Nad karem je výrazné sedlo. Do sedla stoupáme sice krátkým, ale poměrně příkrým svahem pokrytým sněhem a ve vrcholové části štěrkovou sutí rozbředlou hlínou. Na druhé straně sedla je na svazích poměrně hodně sněhu, ale na odkrytých místech je dobře patrná cesta, která v serpentinách klesá přímo ze svahu dolů do údolí Büyük, kde se klikatí horská bystřina. Vpravo je vidět dvě louky pokryté sněhem.Využíváme sněhových polí k rychlému a pohodlnému sestupu. Na prahu nad údolím odbočujeme vlevo do traverzu za hřebínek a přicházíme na loučku s malým jezírkem Soganli Gölü a horskou bystřinou. Na druhé straně údolí se nad údolím Büyük vypínají hory skupiny Altiparmak. Je to ideální tábořiště. Celý den je nádherné počasí a úchvatné výhledy. Orientaci ztěžuje hlavně sníh, který zakrývá jinak dobře patrnou stezku. Občas jsme zahledli nějaké mužíčky.

8. 7. 2005

Mapy patří k základním desorientačním prostředkům každého horáka. Kdyby nebyly, asi bychom byli svobodnější ve svém rozhodování. Až do příštího dne jsme byli přesvědčeni, že jsme opravdu lezli na Kačkar Dagi (3932 m), ale jak se později ukázalo, příliš jsme věřili mapě, ve které chybělo jedno údolí a jeden vrchol. Turecko je vojenským a policejním státem a přístupnost kvalitních map je takřka nulová. Následující text tedy s pravděpodobností hraničící s jistotou nepopisuje výstup na Kačkar Dagi (3932 m), ale na pravděpodobně Pt. 3864 m. Z tábořiště u Soganli Gölü odcházíme v 8:15. U potůčku nad jezírkem nabíráme vodu a začínáme stoupat přímo do svahu přes velká suťová a sněhová pole. Držíme se spíše vlevo. Střídá se suť a sníh. Přesto většinu času trávíme na sněhu. Do svahu se opírá sluníčko a začíná být skoro n snesitelné vedro. Svah vrcholí sedlem mezi Pt 364 m (vpravo) a Pt 3720 m (vlevo). Severním směrem ze sedla je ohromná strž spadající do karu. Pokračujeme vpravo do suťového svahu. Suť je spíše drobná, štěrková. Po chvíli následuje výstup v lámavé skále se spoustou volných kamenů. Dosahujeme výšky asi 3800 m a rozhodujeme se vrátit. Pokračovat bez helmy a jistících prostředků se zdá na hranici rizika. Otočili jsem se na jedné věži, ze které svah spadá stěnou do ostrého sedýlka, ze kterého strmí další stěna z lámavé horniny. Opatrně slézáme do sedla mezi Pt 3720 m a Pt 3864 m. Od nouzového plánu vystoupit na vrchol východní stěnou okamžitě při pohledu na strmé sněhové svahy opouštíme. Museli bychom mít minimálně mačky a cepín. O0btížnost některých úseků ve stěně, které jsme přelezli se blížila 2UIAA. Ze sedla ve třech pokračujeme na Pt 3720 m. Skála je stejně lámavá jako při předchozím výstupu. Poslední úsek o délce asi 10 - 15 m je obtížnosti asi 2UIAA. Nic těžkého. Z vrcholu je nádherný výhled na Pt 3864 m a všechny kopce okolo. Spěcháme dolů. Při sestupu hojně využíváme sněhový polí, které poskytují rychlý a bezpečný sestup až do tábora. V táboře nás čeká nemilé překvapení. Z jednoho stanu zmizel batoh a nějaké věci. Petr M. s Danielou P. už jsou pryč a šli hledat věci. Našli Danielin batoh a spacák. Chybí ji ale veškeré jídlo. Petr přišel o čelovku. Oba se vrací až v 17:50. Byli až ve vesnici Nazaf Yayla, ale ukradené jídlo se jim nepodařilo získat zpět.

9. 7. 2005

Z tábořiště odcházíme v 8:30. Následuje dlouhý sestup po z počátku po stráni a posléze o po dobře patrné cestě do vesnice Nazaf Yayla. Nad brodem přes říčku nad vesnici Nazaf Yayla vybíhá vlevo další údolí. S největší pravděpodobností vede pod Kačkar Dagi (3932 m). Za terénní hranou je možná jezero Deniz Gölü. Je to sice pravděpodobné, ale s určitostí to tvrdit nelze. Údolí se od cesty odděluje vlevo a stoupá severním směrem. Pokračujeme v sestupu do horské vesnice Nazaf Yayla. Nad vesnicí je nádherný vodopád. Samotná vesnice je tvořena malými kamennými domky a ohradami pro dobytek. Fotíme děti a maminku s miminkem. Po kamenném mostě přecházíme na druhý břeh. Procházíme přímo mezi domky a ohradami. Před koncem vesnice je brod přes řeku. Přecházíme na druhou stranu a dál sestupujme po velmi dobře patrné hliněné stezce. Po celou dobu sestupu jdeme po levém břehu. Procházíme kolem několika kamenných a betonových koryt s pitnou vodou. Jedno je i bezprostředně nad vesnicí Olgunlar, další potom u mešity přímo ve vesnici. Několik pramenů je i na cestě do Havek Yaylalar. Cestou potkáváme docela dost domorodců. Je vedro, sluníčko ubíjí. Z Havek najímáme dolmuš do Yusufeli. První vyvolávací cena je 125 YTL, během jednání snižujeme cenu na konečných 90 YTL. Jako velmi výhodný postup při jednání o ceně se jeví občasné nahození batohů a pokračování v chůzi po cestě dolů do údolí. Cesta (resp. silnice) je zpočátku jen zpevněná, prašná, posléze asfaltová. Do Yusufeli je to více než 60 km. Zpočátku se nám sice zdálo, že je cena příliš vysoká, ale nakonec musím uznat, že s ohledem na vzdálenost a čas byla docela slušná. V Yusufeli jsme pak na nádraží zjistili, že normální cena k Havek do Yusufeli je 13YTL na osobu. Jedeme malebným údolím řeky Coruh. Je to pohádková krajina plná hradů a kopců bizardních tvarů. řeka Coruh je rájem raftařů a místní vodácké cestovní kanceláře pořádají atraktivní sjezdy této vodnaté řeky. Silnice se většinou zhoršuje při průjezdu vesnicemi. Dolmuš se jen velmi těžko proplétá úzkou silničkou mezi domky. Problémy nastávají i v okamžiku setkání s protijedoucím autem. Vše je ale zdárně vyřešeno zběsilým troubením a několika silnými slovy. V Yusufeli, městečku s asi 4 - 6000 obyvateli, zastavujeme přímo v centru na malém autobusovém nádraží. V místní kanceláři kupujeme jízdenky do Erzerumu (13YTL / os, tj. 117 YTL celkem). Autobus odjíždí zítra ráno v 9:00 a v Eerzerumu by měl být mezi 11:30 - 12:00. Ve 12:30 by měl odjíždět autobus do Vanu. Jeho cena by se měla pohybovat kolem 22 - 25 YTL / os. Provozovatel kanceláře umí docela slušně anglicky. Hned je nám nabídnuto ubytování v levném a jednoduchém hotýlku "Otel Hotel", který se nachází přímo na náměstí. Tří až čtyřlůžkové pokoje jsou zařízeny velmi jednoduše a skromně. Společná sprcha a WC jsou na patře. Původní cena byla 10 YTL / os. Podařilo se nám ji usmlouvat na 8 YTL / os (tj. 72 YTL celkem). V ceně samozřejmě teplá sprcha. Jdeme hledat vhodnou hospůdku kde bychom dostali pivo a kebab. Nakonec končíme v hospůdce s teráskou nad řekou. Podává se místní lahvové pivo Efes (3 YTL) a skopový kebab (4 YTL). Je to kulinářský zážitek. Jako pozornost podniku jsme dostali meloun. Když jsme přišli do hospůdky, bylo na terásce skoro plno. Když ale obsluha viděla turisty, velmi rychle nám udělali místo a srazili stoly dohromady abychom mohli pohodlně společně posedět a poklábosit. Běhalo o kolo nás hned několik číšníků a číšnic. K hospodě je možné se dostat přes visutý most přes řeku. Za mostem pokračovat vlevo a po cca 15 - 20 m po schodech do suterénu domu (označeno reklamou na Efes).

10. 7. 2005

Ráno kupujeme v pekárně naproti hotelu chleba (050 YTL) a sladké pečivo, které chutná podobně jako náš loupáček (0,40 YTL) a minerálku (1,5l za 075 YTL). Před odjezdem ještě sedíme na náměstí a pozorujeme čilý ruch a lidi. Přistavený autobus je malý s hodně málo místa na nohy. Cestou stavíme u benzínové pumpy a dostáváme zdarma šálek čaje. Kvalitní silnice se vině pohádkovou krajinou se spoustou obnažených kopců, které by mohly být učebnicí vrásových procesů. Silnice stoupá do sedla o výšce 2090 m a pak už se mírně vlní po náhorní plošině obklopené travnatými oblými kopci. Před Erzerumem nás staví policejní a vojenská hlídka. Legitimujeme se a bez větších průtahů pokračujeme dál. V tuhle chvíli jsme ještě netušili, že policejní kontroly nás budou provázet po mnoho dní dalšího putování východním Tureckem. V Erzerumu jsou docela zajímavé fresky a mozaiky na fasádách domů. Minibus staví nejprve na malém otogaru na okraji města a teprve potom přejíždí na hlavní centrální otogar. V místní kanceláři kupujeme jízdenky do města Van na břehu stejnojmenného jezera. Autobus odjíždí podle jízdního řádu ve 14:00 a jízdenka stojí 20 YTL / os. V patře dáváme lahodný čaj (0,5 YTL). Kebab stojí v různých stáncích 3 - 4 YTL. Z Erzerumu odjíždíme na čas. Jedeme luxusním autobusem s klimatizací, která ale moc nefunguje. Silnice je zpočátku velmi kvalitní, později se její kvalita rapidně zhoršuje. Podobně jako ve všech ostatních dálkových spojích se v autobuse podává podle vlastního výběru čaj, káva, cola, fanta a minerálka. V Agri na nádraží jsou špinavé záchody, které obhospodařuje malý dotěrný kluk. Za použití takhle hnusných a špinavých záchodů se prostě neplatí. V obchůdcích a stáncích se prodává hlavně sladké pečivo a různé sušenky a pamlsky. Krajinu hyzdí nespočet kasáren vojenských posádek. Při kontrolách se musíme legitimovat. Zajímavé je, že se vojáci o dámskou část výpravy skoro nezajímají. Asi 100 před městem Van se nám porouchal autobus. Oprava trvá asi 0,5 hodiny. Do Vanu přijíždíme na úplné tmy ve 21:00. Autobus staví na hlavní třídě v centru města. Panuje zde čilý ruch. Všechny obchody jsou otevřené. Ptáme se nějaký levný hotel. V obchůdku nás poslali zpět na křižovatku. Po přejití silnice přicházíme k velmi drahému hotelu. Kousek dál je banka a u ní jsme odchytili chlapíka, který nás odvedl k levnému "Ipek Otelu". Cena je 9 YTL / os. Pokoje jsou jednoduše zařízené - 3 postele a umyvadlo. WC je na patře a společná sprcha o patro níže. V recepci dostáváme čaj a domlouváme dopravu do vesnice Gevas pod Candir Dag za 6 YTL / os. Z našeho "dobrodince" Mehneda se vyklubal obchodních obchodník s koberci a zprostředkovatel turistických cest po okolí (viz. seznam kontaktů). Dostáváme několik tipů na výhodné směnárny. Máme sraz zítra v 9:30 v jeho obchodě a odtud budeme dovezeni do vesnice Gevas. Večer vyrážíme na procházku a večeři. V jedné malé hospůdce dáváme kebab s chlebem, zeleninovým salátem, okurkami, čili papričkami a 0,5l minerálky za 4,5 YTL. Bylo to vynikající. Celkově Van působí jako moderní město a oproti našemu očekávání zde potkáváme poměrně hodně mladých odhalených žen.

11. 7. 2005

Ráno jdeme s plnou polní k Mehmedovi do prodejny koberců. Cestou potkáváme spousty rikšařů. Ve směnárně měním v kurzu 1EURO = 1,6 YTL celkem 400 EURO a dostávám 460 YTL. Původně jsme si mysleli, že u Mehmeda jen posedíme, vyslechneme si přednášku o kobercích a pojedeme. Skutečnost ale byla trochu jiná. Koberce byly nádherné a nakonec kamarádi kupují celkem 3 koberce za zlomek ceny v Istanbulu. Dá se říct, že malý koberec stojí kolem 20 EURO, trochu větší asi 28 EURO a velký mezi 45 - 80 YTL. Záleží samozřejmě na kvalitě. Postupně ochutnáváme kurdský černý čaj, malinový a jablečný čaj. Vynikající! V 10:30 odjíždíme dolmušem směr Gevas. Myslím, že cena, kterou jsme zaplatili byla za tuto cestu příliš vysoká. Cesta ve široká, ale protože je silnice stále ve výstavbě, je hodně prašná. Do Gevas přijíždíme v 11:00. Zastavujeme u pošty. Přímo nad námi se tyčí Candir Dag (3532 m). Kurdové nazývají tuto horu Artos. Jdeme chvíli vesnicí po asfaltce pod kopcem a na konci vesnice odbočujeme vlevo na dobře znatelný skalnatý hřeben. Stoupání po sice nepříliš náročném kamenitopísčitém terénu je ale při teplotách mezi 30 - 40°C docela náročné a jde ztuha. Postupně se ale odkrývají úchvatné pohledy na jezero tyrkysové Van a nedozírné hory Kurdistánu. Nad první skalkou necháváme batohy a dál pokračujeme jen na lehko. V šíleném vedru postupně všichni vzdávají a nakonec pokračujeme k vrcholu jen ve dvou s Jardou K. Hřebínek se od Vanu jevil jako snadný, ale je tu spousta skalek a volné suti. Už už to vypadá, že jsme na vrcholu, ale vždycky se na obzoru vyklube další kopec. Kolem 17:00 přicházíme na předvrchol (cca 3400 m). Asi půl hodiny cesty od nás po ostré hřebínku musí být vrchol. Jsme ale hodně utahaní, dehydratovaní a je hodně pozdě. S těžkým srdcem se otáčíme k sestupu. Během sestupu bohužel scházíme na špatný hřebínek a nemůžeme najít schované batohy. Musíme se vracet traversem přes skalky a volnou suť. Místy je to díky pokročilé dehydrataci a únavě na hranici rizika. Zbytek skupiny zatím sestoupil pod kopec a postavil stany v rigolu pod kopce. Je tu i pramen s vodou. Voda ale nebudí příliš mnoho důvěry a třeba ji dezinfikovat nebo převařit. Ke stanům se dostáváme hodně utahaní kolem 20:00. Výstup na tento kopec určitě stojí za tu námahu, ale bylo by vhodné přidat pro výstup ještě jeden den a výstup zahájit brzy ráno z údolí na jižních svazích Candir Dag. Z vesnice Gevas vede do údolí zpevněná cesta. A teprve z tohoto údolí nastoupit na povlovný hřeben, který vede přímo k vrcholu.

12. 7. 2005

Ráno odcházíme v 8:30. Sestupujeme po svazích do vesnice Gevaš. Nad poštou je veřejný zdroj pitné vody. Doplňujeme zásoby. Najednou u nás zastavuje auto s místními tajnými policisty a nabízí nám pomoc. Nakonec nás odváží na autobusovou zastávku u benzínové pumpy na břehu jezera Van. Hovoří velmi dobře anglicky. Ovšem udělali jsem s nimi jednu zajímavou zkušenost. Ptali se nás ke jsme byli, co jsme viděli atd. Tak jsme nadšeně vykládali, že jsem se pokusili vystoupit na vrchol Candir Dag a že jsme z hřebene viděli nádhernou přírodu, jezero a kurdské hory. V tu chvíli byl skoro oheň na střeše. Reakce byla velmi bouřlivá: "Tady jste v Turecku, je tady turecká země, všichni jsme Turci, nejsou žádní Kurdové, ani kurdské hory, natož pak nějaký Kurdistán…!!!" Člověk si tedy musí dávat pozor co říká. Autobus od pumpy odjíždí v 10:00 a do Tatvanu přijel za dvě hodiny ve 12:00. Setkání s policií bylo velmi pozitivní v tom, že jsme zaplatili jen 5 YTL / os. Jednalo se tedy o cenu, kterou platí místní. Peníze se dávají pánovi, který je zaměstnancem autobusové společnosti Vangolu a svůj čas tráví na pumpě. Zastavuje také autobus. Má oblečený stejnokroj autobusové společnosti. V Tatvanu nás čeká šok. Jízdenka do Nevsehiru stojí 35 YTL / osobu. Celkem tedy 315 YTL. V kanceláři málokdo umí anglicky a tak je jednání docela náročné. Po 50 minutách rozčilování kupujeme lístky na pátek 15. 7. na 15:30. Nakonec nás z bryndy vytáhl místní kápo Mehmet (viz. seznam kontaktů), který umí velmi dobře anglicky. Bydlí ve vesnici Serin Bayin Jüyü an svazích sopky Nemrut Dagi a živí se provázením turistů kráterem sopky Nemrut Dagi a přilehlého okolí. Nabídl nám, že nás odveze do své vesnice, postí nás čajem a domluví ubytování v kempu u svého strýce přímo v kráteru. Ubytování by mělo být zadarmo. Odvoz dolmušem z Tatvanu do Serin Bayin Jüyü stál 5 YTL / osobu. Do vesničky na svazích Nemrutu přijíždíme kolem 14:00. Následuje velmi příjemné posezení při čaji. Domlouváme se na čtvrtečním odpoledním návratu, noclehu a pohoštění u Mehmeda a pátečním odjezdu do Tatvanu na autobus. Mehmeda docela pobavila naše příhoda s tajnou policií. "Víš to máš těžké" povídá "V Turecku žije asi 50 000 000 lidí. Turků je asi 5 000 000 a nás Kurdů víc než 30 000 000. Přesto jsme stále utlačovanou národnostní menšinou bez práva na vlastní jazyk a národnostní identitu… Jednou se to ale určitě zlepší. Náš jazyk je stále živý, jen neumíme číst a psát…". Povzdechl si Mehmed. "Teď už můžeme zakládat vlastní školy, ale je nedostatek učitelů a stát nám nedává peníze." Na otázku kde žije přes zimu, odpovídá, že v Istanbulu. V 15:00 odcházíme po silnice směrem na vrchol kráterového lemu sopky Nemrut Dagi. Nad vesnicí vpravo od silnice je malý "kostelíček", u kterého je zdroj kvalitní pitné vody. My ale pokračujeme po silnici stále vzhůrů. V prvním sedle nad kráterem jsme v 16:50. Jezera ještě nejsou vidět. Dále pokračuji po silnici, ostatní jdou vpravo terénem. Časově vychází cesta terénem a po silnici skoro stejně, ale terénem je o mnohem kratší. Od Mehmeda jsme dostali doporučující dopis pro jeho strýce Musu (viz seznam kontaktů). K zelenému jezeru Segak Gül přicházíme v 18:15. Na prašném plácku u Musova přístřešku stavíme stany a jdeme se vykoupat do jezera. Vodu bereme z velkého jezera, které je vzdálené 10 - 15 minut cesty. Voda je tam mnohem čistší. Z jezera u kempu bych vodu nikdy nepil. U velkého jezera je také kemp. Tábořit mimo kemp by se asi dalo na pláních po cestě k jezerům. Jinak moc ne. Neplatíme žádné poplatky za táboření. Jen si kupuji velkou Coca Colu za 2,5 YTL. Večer sedíme s Musou a popíjíme meruňkovici. Z Musy se vyklubal velmi příjemný společník.

13. 7. 2005

Ráno se probouzím vedrem v 6:30. Ve stanu se nedá vydržet. Po snídani vyrážíme na vrchol kráterového lemu. Volíme cestu přímo do svahu. Nebyla to úplně dobrá volba. Lezeme nahoru volnou sutí a v lámavé skále. Pod vlastním hřebenem nastupujeme do hodně lámavé skály. Je to nemilé, ale pokračovat dál znamená pohybovat se v nejistém terénu se spoustou volného kamení a riskovat že nám něco spadne na hlavu. K sestupu se rozhodujeme pod velkou skálou. Sestup volnou sutí jde docela rychle. Asi ve 12:00 jsme zpět na tábořišti. S Danielou vyrážíme na další výlet. Tentokrát s cílem vyjít po silnici do sedla nad Tatvanem a zdolat některý z vrcholů kráterového lemu. Máme ohromné štěstí a chytáme stopa až do sedla nad Tatvan. Jedeme s partou Kurdů, kteří pracovali v kráteru. Dostáváme od nich vodu. Ze sedla vyrážíme vpravo po hřebeni první výrazná vrchol kráterového lemu. Výstup není nikterak náročný, jen vrcholová partie je suťová. Cesta ze sedla na vrchol trvá asi půl hodiny. Odměnou za dřinu a námahu je nádherný výhled na kráter sopky Nemrut Dagi, jezero Van a druhý nejvyšší vrchol Turecka, sopku Süphan Dagi (4052 m). Cestou dolů opět chytáme stopa. Vzali nás tři doktoři z Tatvanu. Protože uměli dobře anglicky, měli jsem docela dobrou deatu a jejich a naší práci, cestování atd. U stanů jsme byli kolem 14:30. Následuje velké prádlo, koupání … Už během prvního stopa jsem nabil dojmu, ze Kurdové jsou hrdí na svůj původ i národní příslušnost a dělají si srandu z policie, která tvrdí, že jejich národ neexistuje. Jsou to velmi příjemní, svobodomyslní lidé a pohostinní lidé, kteří jsou vždy ochotni pomoci. Závěr dnešního dne byl velmi hektický. Petr se vydal sám na vrchol kráterového lemu a rozhodl se jej obejít. V táboře nebyl ani ve 22:00. Bohužel v kráteru není mobilní signál. Velmi nám pomohl Roland, Němec, který projíždí Turecko s terénním autem a který nás odvezl na vrchol kráterového lemu a pak ještě chvíli projížděl cesty v kráteru. Doufali jsme, že Petra najdeme. Petr poslal kolem 15:00 smsku, že je v pořádku a že obchází kráter. Jednu chvíli jsme zahlédli světlo baterky, ale když jsem došel pěšky blíž, tak jsem narazil na tábořící nomády. Měl jsem problémy se psy, kteří hlídali stádo. Nakonec vše dobře dopadlo. Petr dorazil ve 22:30.- Pak jsme seděli do 1:50 u ohně. Trochu problémy dělal Musa, který chtěl alarmovat policii, ale se nechal přesvědčit, že počkáme do rána.

14. 7. 2005

Dopoledne se jdeme koupat a nabrat vodu do velkého jezera. V poledne začínáme balit. V 15:00 vyrážíme k Mehmedovi do vesnice Serin Bayin Jüyü. Roland nám bere batohy autem a tak můžeme jít pohodlně a bez větších problémů. Ve vedru, které tu panuje je to víc než příjemné. Jdeme terénem v levé části kráteru. Cestou nacházíme spoustu suchozemských želv. Jedna z nich vykonala během focení na mé ruce svou potřebu. Do vesnice přicházíme v 16:30. Dostalo se nám milého pohoštění a večeře. Za večeři a snídani platíme dohromady 25 YTL. K večeři jsem dostali hodně mastnou polévku bez chuti a rýži. Obojí bylo potřeba osolit. Rýže byla velmi chutná a s čerstvou zeleninou byla balzámem pro žaludek. Před večeří hrajeme fotbalový zápas s místními Kurdy. Docela sranda. Spíme pod širákem na zahradě mehmedova domu. Večer jsem ještě chvíli poseděli při čaji v kuchyni mehmedova domu. Přišel se na nás podívat i Musa. Zajímavostí je, že zde mají velkou moderní lednici a pračku. Poklidné spaní rušeno pouze nespočtem ptáků, hmyzu a kolem 4:00 ráno volání muezzina.

15. 7. 2005

Ráno se probouzíme kolem 7:00. Je nádherně, ale nepříjemné vedro. Odjezd do Tatvanu je stanoven na 11:00. K dnešnímu dni zprovoznili na náměstí kohoutek s pitnou vodou. Není tedy potřeba chodit do svahu ke "kostelíčku", ale je možné nabrat vodu přímo ve vesnici. Od Mehmedova domu odjíždíme ve 12:30. Zastavujeme na břehu jezera Van. Jezero je opravdu hodně slané, voda je mýdlového vzezření a odřeniny opravdu pálí. V Tatvanu měníme ve směnárně (kurz: 1EURO = 1,61 YTL, 1USD = 1,30 YTL). Kousek vedle je i občerstvení, kde připravují výtečný kebab (1 YTL). Dokupujeme chleba a pití (chleba = 0,250 YTL, čaj, voda, sušenky celkem za 5 YTL, nejdražší byl čaj). Následuje dlouhé čekání na autobus do Nevsehiru. Vyjíždíme s hodinovým zpožděním v 16:30. Na autobusu je vyvěšená cedule směr "Konya". Zastávek není mnoho, ale vždy je k dispozici WC a občerstvení . Tato cesta není moc příjemná. Řidič jede jako "prase". Máme docela strach. Příjezd do Nevsehiru v 6:15 (viz. další den)

16. 7. 2005

Po šílené jízdě vystupujeme v 6:15 v Nevsehiru. Autobus zastavuje na hl. silnici pod otogarem. Hned povystoupení z autobusu nás anglicky oslovuje mladý kluk. Jeho otec vlastní turistickou informační a turistkou kancelář a cestovní kancelář. Přeházíme silnici a vystupujeme do druhého patra nádražní budovy a vstupujeme do kanceláře "CK Muskara". Chvíli sedíme. Majitel se nás snaží přesvědčit abychom využili jeho služeb nebo si alespoň objednali auto. Bezvýsledně. Po chvíli pochopil, že z nás kšeft mít nebude a tak nás prostě, sprostě vypoklonkovali ven. V kanceláři ale měli k volnému rozebrání mapy Istanbulu, plánky Kappadokie a řadu informačních materiálů. Scházíme dolů po schodech a čekáme na nádražní ploše na příjezd autobusu. V horním patře budovy jsou většinou kanceláře dopravních společností. V přízemí je potom několik stánků s občerstvením a WC (0,30 YTL). Minibusy odjíždí z nástupní plochy vpravo od nádražní budovy. Trochu zmatek, ale nakonec v 7:50 nasedáme do minibusu směr Goreme (1 YTL / osobu). Odjíždíme skoro sami, ale během zastávek ve městě se autobus postupně naplňuje. Do Goreme přijíždíme v 8:20. Cesta tedy trvala asi půl hodiny. Hned na náměstí je informační turistická kancelář s kompletní nabídkou ubytovacích kapacit v oblasti. Nakonec vybíráme Capadokia Camping" za 4 YTL / osobu a noc (viz. seznam kontaktů). V kempu je sprcha, evropský záchod, bazén s posezením a velmi pěkný bar. Pod psím vínem stavíme stany a vyrážíme do "Muzea v přírodě". Před odchodem musím poskytnout svůj pas k opsání základních údajů. Vracíme se na nádraží a pak dál podle směrovek. Muzeum je asi 2 km nad vesnicí. Proudí sem davy turistů. U brány zjišťujeme, že vstupné stojí 12 YTL (pro děti je možná sleva 3 YTL). Vstup do kostela mimo areál stojí 5 YTL. Vlastní vstup do muzea je chráněn turnikety . Všude spousta turistů. Jsme tak trochu znechucení a rozhodujeme se co nejrychleji opustit toto divné místo. Ve stánku u pokladny kupujeme dohromady 10 pohledů za 1 YTL. Známka do Evropy stojí 0,70 YTL. Před stánkem je poštovní schránka. Stoupáme po silnici a nad levotočivou zatáčkou odbočujeme vlevo mezi skály. V údolí rostou meruňky a začíná a tak začíná velká "žranice". Procházíme různé údolí, chodby, kaňony. Stále se pohybujeme po vyšlapaných cestách. Je tu nespočet skalních staveb a místností, do kterých se dá vlézt. Nakonec byla tato volba mnohem lepší než organizovaná návštěva "Muzea v přírodě" ve společnosti davů japonských turistů. Vracíme se zpět do Goreme. V suvenýrech pod náměstím kupujeme jablečný čaj (400 g = 4 YTL, 170 g = 2,5 YTL), holky kupují šátky (cca 7,5 YTL), kabelky (8 YTL), vodní dýmku (17 YTL) a záložky do knížky (kus za 0,5 YTL). S Danielou vyrážíme do Učisaru na hrad (vstup 2,5 YTL, nejdeme dovnitř). U hradní brány spousta obchůdků se suvenýry.V čajovně pod hradem dáváme lahodný čaj (0,5 YTL). Scházíme do údolí pod hradem a jdeme do Goreme. Je to velmi příjemná procházka malebnou přírodou. Skalní stavby jsou v horní části tohoto údolí stále využívány k bydlení nebo jako chlévy pro domácí zvířata. V obchůdku v Goreme kupujeme Coca Colu light (1l za 1,75 YTL). Potraviny mají otevřeno každý den od 7:30. První bus do Nevshiru odjíždí v 7:00 a další jezdí s půlhodinovými intervaly až do 20:00, kdy odjíždí poslední. O víkendu jezdí jen dolmuše a intervaly jsou o něco delší. V kempu odpovědně využíváme bazénu a plaveme. Lukáš objevil obchůdek, kde prodávají pivo Efes (0,5l plech za 2 YTL).

17. 7. 2005

Vstáváme v 7:30. Ve stínu psího vína se spí docela příjemně. Chtěli jsme si po snídani zaplavat, ale paní majitelka nás požádala, abychom použili jen sprchu. Odcházíme v 9:20. Zastavujeme se v potravinách pro chleba (0,2 YTL) a minerálku (1,5l za 0,5 YTL). Kolem 9:30 přicházíme na autobusové nádraží. Sháníme se po dolmuši nebo minibusu do Nevsehiru. Naším cílem je podzemní město Derinkuyu. Nakonec nám je nabídnuta možnost dopravy dolmušem na místo a zpět v doprovodu dalších zahraničních turistů. Normální cena dolmuše z Goreme do Nevsehiru je 1 YTL a z Nevsehiru do Derinkuyu pak 3 YTL. Cena 4 YTL na osobu za jednu cestu se zdá jako rozumná. Za zpáteční jízdenku platíme tedy 8 YTL na osobu. Z Goreme odjíždíme v 9:45. Řidič dělá čest turecké tradici a jede hrozně rychle a řídí jako "prase". V Derinkuyu zastavujeme po naprosto šílené jízdě v 10:25. Vstup do podzemního města stojí 10 YTL. Stejně jako v ostatních památkách není uznáván ISIC ani YTIC a tak nemůžeme uplatňovat žádné nároky na slevu. Vedle pokladny jsou čisté záchody (0,250 YTL). Na prohlídku je možné objednat si průvodce. Je to ale trochu zbytečné protože do podzemí vstupuje nespočet skupin vedených průvodci a výklad většinou probíhá v angličtině. Rozhodně se ve stísněném prostoru nestane, že by se člověk pohyboval chodbami sám. Pravdou také zůstává, že asi 90% podzemí je nepřístupné veřejnosti a díky tomu je možné prohlídku zvládnout za necelou hodinku. Mohli jsme obdivovat stavitelský um starých Chetitů a schopnost přežít nájezdy Osmanů a dalších dobyvatelských národů, ale s ohledem na vynaložené prostředky, čas a získané vědomosti a zážitky bych prohlídku tohoto města do programu zájezdu nezařazoval a spíše jen nabídl jako fakultativní výlet pro zájemce nad rámec programu. Podzemí opouštíme v 11:15. S řidičem domlouváme odjezd na 13:30. V okamžiku kdy jsem opustili podzemí se mu zdá, že se flákáme a že mu utíkají další kšefty a začíná nás popohánět k odjezdu. Je značně nervózní a nakonec odjíždíme ve 12:30. Opět spěchá a jede jako "prase". Většina naší skupiny vystupuje v Učisaru s cílem prohlédnout si hrad. Do Goreme pokračujeme jen s Danielou. Cenu za svezení platíme v turistické kanceláři. Z náměstí se vracíme kousíček zpět ve směru na Učisar a kupujeme si ve stánku naprosto úžasný kebab (kuřecí maso, zelenina, dresing a placka). Cena je 2,5 YTL. Pokračujeme k "Muzeu v přírodě" a nad pokladnou pokračuje dále po silnici. Naším cílem je stolová hora nad městečkem Goreme. Po chvíli začíná být jasné, že a ni nedojdeme. Za jednou restaurací odbočujeme vlevo do "Červeného údolí". Nejprve procházíme mezi vinohrady a malými políčky s cuketami. Poté po pohodlné cestě scházíme do údolí. Procházíme mezi skálami světle žluté barvy. Skalní stavby jsou mnohem zachovalejší než v údolích, které jsme doposud navštívili. Skály postupně nabírají oranžovou, růžovou až červenou barvu. U kostela "Hacila" je malé občerstvení. Majitel má klíče od kostela. Rozhodně stojí za to jej požádat o otevření kaple, ve které se nachází nádherně zachovalé nástěnné fresky. Procházíme pod skálami nádherných barev a bizardního vzezření. Našli jsem starý kamenný dům s propadlým stropem a podlahou. Dá se sem pohodlně vlézt. V kapli jsou opět zachovalé fresky. Protože tuto stavbu nikdo nehlídá, je mnoho z maleb značně poškozených. Údolí opouštíme daleko pod Goreme. Musíme se vrátit směrem ke hradu Učisar. Cestou do kempu se zastavujeme v potravinách a kupujeme minerálku (1,5l za 0,5 YTL) a Corneto (1,5 YTL). Večer koupání v bazénu a posezení u lahvičky Rakie (0,33l za 11 YTL). Rakie má chuť anýzovky. Není špatná, ale domů bych si ji asi nekoupil.

18. 7. 2005

Ráno vstáváme v 7:00. Balení nám jde vcelku tradičně trochu pomaleji. Včera večer přijela parta čtyř Čechů. Mají podobné plány jako my. Na přechod Kačkaru nemají mapu a tak jim nechávám svoje. Před 9:00 odcházím do obchodu a kupuji vodu na cestu (1,5l za 0,5 YTL). Přicházíme na nádraží, Už tu stojí dolmuš do Nevsehiru. V kanceláři turistické společnosti se nás snaží přesvědčit, abychom si objednali dopravu až do vesnice Selime. Uvádějí následující ceny pro jednu osobu: Goreme - Nevsehir: 1 YTL Nevsehir - Aksaray: 7 YTL Aksaray - Selime: 3 YTL Celkem: 13 YTL Jediná cena, která odpovídala skutečnosti byl poplatek za cestu do Nevsehiru. Všechny ostatní částky byly nadhodnocené. Reálné ceny hromadné dopravy pro jednu osobu vypadají následovně: Goreme - Nevsehir: 1 YTL Nevsehir - Aksaray: 6 YTL Aksaray - Selime: 1,75 YTL Celkem: 8,75 YTL Řidič dolmuše je naštvaný, že jsme mu neudělali kšeft a nervózně nás vyhazuje na nádraží v Nevsehiru. Mámě štěstí. Hned před nádražní budovou stojí minibus do Aksaray. Lístky platím v kanceláři v prvním patře nádražní budovy. Jeden lístek stojí již zmíněných 6 YTL. Řidič jede velmi opatrně a snad poprvé se v Turecku cítím v hromadné dopravě bezpečně. V Aksaray nás autobus vyložil na hlavní ulici v centru města. Procházíme skrz jedním z obchůdků a ocitáme se na místním malém autobusovém nádraží. Mezi stánky se zeleninou a oříšky stojí minibusy a dolmuše. Chybí mi peníze na zajištění zájezdu a tak jdu do centra hledat směnárnu. Na v pravém horním konci náměstí (1 EURO = 1,6 YTL). Na nádraží mají skvělý kuřecí kebab se zeleninou (1 YTL). Mezi stánky stojí malý bus. Cena do Selime je 1,75 YTL na osobu. Autobus je přeplněný. Selime má dvě zastávky. Jedna je u cedule směřující ke skalním stavbám a druhá je u vchodu do údolí Ihlara. U zastávky je hospůdka a občerstvení. U hospůdky příjemné posezení u řeky a čisté WC zdarma. Vstup do údolí a pokladna (5 YTL na osobu) je přes silnici proti proudu řeky. Je zde kohoutek z pitnou vodou. Jdeme po pohodlné cestě směrem do Belisirmy. Stěny údolí jsou tvořeny vysokými skalami s nespočtem vytesaných skalních obydlí. Údolí je velmi malebné a procházka představuje ohromný zážitek. Okolní pláně jsou vyprahlé a bez vegetace. Naopak dno údolí je porostlé stromy a porosty keřů. Vesnice Belisirma je tvořena kamennými domky. Nachází se zde jeden starý kostel nezachovalými freskami a starou továrnou na zpracování oleje. Pod mostem vlevo se nachází kemp. Podle informací majitele chodí v noci po údolí šerifové a kontrolují jestli někdo nezůstal v údolí tábořit. Další problém, který musíme vyřešit se týká poplatků za vstup do údolí. Zaplacené vstupné prý platí jen jeden den. tato informace se rozchází s pokyny, které jsme dostali při vstupu do údolí. Podle informace majitele kempu bychom mohli projít po levém břehu a po cca 800 - 1000 m přebrodit za pokladnou zpět na pravý břeh. Proto nakonec s díky přijímáme nabídku ubytování v kempu (viz. seznam kontaktů). Neplatíme žádné poplatky za táboření. Záchody a voda je také zdarma. Pokud bychom chtěli použít sprchu, budeme platit 1 YTL. Kemp má velmi příjemné posezení na břehu řeky. Na náš vkus je tu poněkud draho (čaj = 1 YTL, pivo 4 YTL). Kousek zpět po levém břehu je po několika desítkách metů velmi pěkné místo na koupání. Na záchodech v kempu je jeden záchod evr. typu a co je velmi příjemné, jezde i toaletám. Když jsme odcházeli z kempu v Goreme, dostali jsme láhev místního bílého vína. Po večeři ochutnáváme. Není špatné, jen trochu trpčí. Večer sedíme u ohně a zpíváme.

19. 7. 2005

Ráno spíme poměrně dlouho. Náš spánek ruší snad jen volání muezzina a hýkání jednoho bezohledného osla. Dbáme rad majitele kempu a vydáváme se po vyšlapané stezce po levém břehu proti proudu potoka. Po skoro kilometru brodíme na druhou stranu. Na pravém břehu je cesta o poznání lepší. Pokračuje až k mostu s rozcestníkem (11:20). Směrovka upozorňuje na dva zajímavé kostely (Yilanli Kilise - "Hadí kostel" - 100 m a Karagedik Kilese - 1 km. První jmenovaný kostel opravdu stojí za to. Jsou zde zachované nádherné fresky. Druhý kostel jsme bohužel nenašli. Šli jsme mnohem déle než jeden kilometr a vstup do kostela jsme nenašli. Škoda. Vracíme se k mostu a děláme obědovou pauzu. Přímo nad námi je ohromné informační centrum a oficiální vstup do údolí Ihlara. Přecházíme most zpět na pravý břeh a pokračujeme až schodům stoupajících až k informačnímu centru. Od místních průvodců jsme dostali informaci, že cesta dál údolím do vesnice Ihlara je nebezpečná a že zde nevede pohodlná cesta. Volíme přechod přes most a pokračujeme po levém břehu po skoro zarostlé stezce. Na druhém pravém břehu se line pohodlná široká stezka. Opět brodíme. Je mi hodně mizerně. Mám křeče břiše, bolesti zad a celkově se cítím velmi vyčerpaný. S vypětím sil přicházím k pokladně ve vesnici Ihlara, kde se platí vstup do údolí a pokračuji dále po dlážděné cestě na náměstí (stále směr proti proudu řeky). Na náměstí přicházím ve 14:40. Kupuji dvě lahve minerálky, chleba a 0,5l Coca Coly a platím celkem 3,5 YTL. Více než dvě hodiny nejsem schopen pohybu. Je mi mizerně, motám se a usínám. Mám krev v moči. Jsem schopen poslat jednu smsku kamarádům, ale stejně nescházíme až kolem 18:00. Domlouváme se sice přes smsky a přes mobil, ale vzhledem k tomu, že mešit je v okolí celá řada, nedokážeme se bohužel domluvit na místě srazu. Nakonec se domlouváme na 18:00 u pokladny pro vstup do údolí. Nad pokladnou je i trubka s pitnou vodou. Nabíráme zásoby vody a vracíme se směrem do centra k náměstí. Po 5-10 minutách cesty se odbočujeme mezi domy a prudce klesáme na loučku u řeky. Velmi pěkné tábořiště. Večer hodně piju a ledviny opět začínají fungovat tak jak mají. Jen z počátku jsem měl v moči krev. Z toho plyne jedno velké ponaučení. V tomhle vedru je třeba pít mnohem víc než jsme zvyklí z domova. Vesnice Ihlara je opět tvořena převážně kamennými domky. Na náměstí je možné koupit základní potraviny. Petr M. zjišťoval časy odjezdů minibusů do Aksaray. Měly by jezdit v těchto časech: 9:00, 11:00, 13:00, 15:00 a 17:00. Zítra bychom chtěli odjet ve 13:00. Jízdenku do Istanbulu máme koupenou na 20:30 z Aksaray.

20. 7. - 21. 7. 2005

Ráno spíme dlouho. Jako každý den nás budí vedro. Ráno řeka docela smrdí. Pomalu jíme, balíme a v 11:15 odcházíme. Na náměstí je to asi 10 - 15 minut. Nepříjemné je jen stoupání ma ulici. Pak už je to pohoda. Během výstupu se prodíráme porosty keřů s trny a kolci Po výstupu zpět na zpevněnou cestu nás zastavuje stará paní a tvrdí, že pozemek je její a chce peníze. Ignorujeme ji a pokračujeme ji na náměstí. Batohy skládáme na autobusové zastávce. U zdi velké mešity jsou dvě trubky a koryto s vodou. Voda je příjemně chladná. Autobus přijíždí ve 12:50 Odjíždíme ve 13:00. vena je 2 YTL na osobu. k velkému stromu na náměstí. Jízdní řády tedy sedí. Do Aksaray přijíždím ve 13:50. Autobus zajíždí přímo na nádraží v centru. Batohy skládáme v čekárně a postupně se u nich střídáme. Měním skoro poslední peníze. Kurz je stále stejný (1EURO = 1,6 YTL). Aksaray působí jako moderní město se spoustou obchodů "západního" typu. Na nádraží kupujeme ten skvělý kuřecí kebab. Obchodníček měl velký tržbu a vše prodal hodně rychle a kdysi chceme koupit ještě jeden k večeři, má už zavřeno Musíme k náměstí, ale i tyhle pochoutky stojí za to. Kolem náměstí je spousta občerstvení a obchůdků. Kupujeme Magnum od Algidy (2YTL). U balených západních nanuků jsou ceny u všech prodejců stejné. Toalety jsou v levém horním konci nádraží. Visí tu cedule, že je potřeba platit, ale fungují jen dámské záchody a neplatíme vůbec nic. Na nádraží v centru přijíždí ve 20:10 malý autobus. Chvíli si myslíme, že nás poveze až do Istanbulu. Asi po půl hodině jízdy vystupujeme na hlavním moderním autobusovém terminálu okraji města. Hned dostáváme informaci, který ze dvou přistavených autobusů jede do Istanbulu a nakládáme batohy. Cesta probíhá standardně a na všech parkovištích a odpočívadlech je k dispozici placené WC a občerstvení. Jen už cestujeme příliš dlouho, abychom si mohli cestou odpočinout. Do Istanbulu přijíždíme na čas. Nasedáme na metro (1,1 YTL) a vystupujeme ve stanici Aksaray. Odtud jdeme do hotelu Amprora pěšky. Je to docela příjemná procházka. Do hotelu přicházíme v asi v 7:30. Skládáme batohy v místnosti vedle recepce a jdeme se projít k moři. "Check out" je až v 10:30 a dříve se nebudeme moci ubytovat. Musíme tedy počkat. Kupujeme chleba (0,250 YTL) a chvíli se válíme u moře. Po ubytování úžasná sprcha. Odpoledne procházka do Velkého bazaru a k mostu přes úžinu Bospor. Musím přiznat, že "Velký bazar" mě silně zklamal. I když ze zdí stále dýchá slavná historie konce legendární Hedvábné stezky, tak složení obchůdků a zboží spíše připomíná vietnamské tržiště.Ceny na bazaru jsou mnohem vyšší než v jiných stáncích ve městě a hůře se smlouvá. Ceny jsou také mnohanásobně vyšší než na tržištích v ostatních částech Turecka. Pokud si chceme koupit suvenýr a památku na pobyt v této nádherné zemi, určitě se vyplatí nakupovat jinde než v Istanbulu. Toto se týká hlavně koberců a vodních dýmek. V uličkách pod hotelem jsme objevili velkoobchod s čajem. Ceny se jeví jako rozumné a hlavně je tu velký výběr (1 kg lepšího Rize čaje = 7,5 YTL). Měli i čaje nižší kvality (1kg za 5,5 YTL). V malých supermarketech je možné koupit menší balení méně kvalitního čaje za lepší ceny (0,5 kg kolem 2 - 3 YTL). K večeři dáváme skvělý ovocný salát. Hotel je díky změně kurzu o něco málo dražší. Platím celkem 118 YTL. Večer v hotelové zahradě objednáváme vodní dýmku (7 YTL) a čaj (1,5 YTL za šálek). Je to poměrně vysoká cena, ale díky ní zodpovědně zakončujeme expedici. Zkoušíme také hrát beghemon. Večer se za tmy jdeme projít nočním Istanbulem. Nádherně jsou nasvícené hlavně Modrá mešita a Aya Sofia. U modré mešity právě probíhalo nějaké představení, během kterého se měnila intenzita i barva nasvícení chrámu. Úžasný zážitek. V zahradní restauraci vpravo od Aya Sofia bylo představení s tančícím dervišem. Také zajímavé.

22. 7. - 24. 7. 2005

V pátek do 10:30 vyklízíme pokoj a batohy skládáme v místnosti u recepce. Jdeme se projít. Obcházíme celý poloostrov Zlatého rohu a pak znovu a naposled uličky starého města čtvrti Sultanahmet. K obědu dáváme kuřecí kebab (1 YTL) a nakupujeme vodu na cestu domů. Daniela kupuje tureckou Nutelu za necelé 2 YTL. V 16:00 přicházíme do hotelu. S batohy jdeme pěšky na zastávku metra Aksaray. Na hlavní otogar jedem metrem (1,1 YTL). Cestou jsem jsem našel 20 YTL. V směnárně na nádraží je měním za eura. Za zbytek peněz kupuji dva kebaby (po 1 YTL), pivo Efes (0,5l plech za 2 YTL) a malou limonádu (0,33l za 0,750 YTL).

Reportáž ze zájezdu CK Alpina

Fotogalerie