Gran Paradiso 2006

Tak už je to tady! Vysvědčení rozdáno, škola skončila a dlouho očekávaný výlet může začít. Kolem poledne nasedáme s Lenkou do vypůjčeného přibližovadla a po necelých dvou hodinách jízdy a nutném bloudění v pražských uličkách nabíráme Barču s Jirkou a můžeme zahájit poněkud obávaný šestnáctihodinový maratón. Německé hranice překračujeme v Rozvadově. Dále pokračujeme přes Norimberk do Basileje, Bernua italské hranice přejíždíme v tunelu St. Bernard (46 CHF, zpáteční lístek). Orientačně nejnáročnější část cesty nás čeká z Aosty do podhorské osady Pont v závěru údolí Valsaverenche. Klasická Itálie! Značení stojí za starou bačkoru, ale nakonec v 6:40 zastavujeme na rozlehlém parkovišti u kempu. Jirka s Barčou si staví stan v kempu.

Po dopoledním odpočinku v autě vyrážíme s Lenkou v 11:00 na krátký výlet ke kříži Croce Roley nad údolím Valsaverenche. Cesta začíná na parkovišti a vede směrem na Mt. Taou Blanc. Cesta pohodlně stoupá lesem nad hřmícím potokem, který pod křížem v nadmořské výšce kolem 2300 m vytváří úchvatný vodopád. Od kříže je úchvatný výhled na Gran Paradiso.

Ve 13:00 jsme z pět na parkovišti a po krátkém přebalení batohů ve 14:00 vyrážíme k chatě Refugio Vittorio Emanuele (2735 m) - nástupnímu místu pro výstup na vrchol Gran Paradisa. Cesta je víc než pohodlná a docela rychle stoupá. Je to docela krpál. Před 17:00 jsme na místě. Poněkud nás znepokojuje naprosto šílené množství lidí, stoupají stejnou cestou jako my. Holt nejsnáze přístupná alpská čtyřtisícovka se nezapře. Vzhledem k poloze se jedná i o nejvhodnější aklimatizační vrchol pro výstup na Mont Blanc.

Kousek nad chatou, pod čelní morénou, je několik kamenných ohrádek na stany. Podle vyjádření chataře bývá tolerování postavení stanů za šera a je potřeba je zbourat za svítání a schovat je buď v chatě nebo pod kamenem. My volíme druhou variantu a zbourané stany, spacáky a karimatky necháváme v jednom batohu po kamenem. Večer nádherné výhledy na zapadajícím slunce ozářené vrcholky Grajských Alp.

2. 7. 2006 - výstup na Gran Paradiso a sestup do kempu v Pontu

Vstáváme lehce po čtvrté hodině ranní. Balení nám nejde úplně nejrychleji a tak vyrážíme až v 5:30. Již za šera nastupujeme na v suti patrnou stezku, která po překonání potoka stoupá vlevo na výrazný hřebínek nad údolím. Cesta je velmi příjemná a dobře patrná. Po asi 30 - 45 minutách se cesta vrací zpět a klesá po boční moréně na ledovec (vpravo) a přestává být dobře patrná a upravovaná.

Na plochách kamenech před vstupem na ledovec oblékáme sedáky, nasazujeme mačky a navazujeme se na lano. Svahy jsou docela prudké, ale trhlin je málo nebo nejsou vidět a hlavně nejsou nebezpečné. Cesta stoupá po pravé straně ledovce, později se stáčí vlevo na výraznou sněhovou muldu a přes ní zpět doprava. Ve chvíli, kdy vyšlapaná cesta dosáhne skal na hřebeni, stáčí se opět vlevo. Před sedlem mezi skalami překračuje odlamovou trhlinu. V průvodci stojí, že pro případ propadnutí sněhového mostu, bývá zde připravený žebřík. Žádný jsme ale neviděli.

V sedýlku přechází cesta na skálu. Mezi kameny je led a tak mačky sundáváme bezprostředně před vrcholem na malé plošince. Další cesta výstupu vede traverzem po skalnatém hřebínku. Jsou tu na smycích pověšené dvě erární karabiny. K vrcholu s bíle zářící Madonou je to jen asi 15 m. Obtížnost některých úseků až 2UIAA. Na posledních asi 15 m jsou pověšeny dvě erární karabiny a na vlastním vrcholu pod Madonou je pevné jištění. Na vrcholu je hodně málo místa a je potřeba si vystát "frontu".

Ohromný zážitek jsme měli při sestupu. Z ničeho nic se před námi z údolí vznesl nádherný exemplář orla skalního s rozpětím křídel kolem 1,5 m. Chvíli jsme ho mohli bez dechu obdivovat a pak znovu odplachtil do modravých dálav. Bohužel se nám ho nepodařilo vyfotografovat. Foťák i teleobjektiv byl hluboko v batohu.

Sestup po sluncem ohřátém svahu se s klesající výškou stal velmi nepříjemným. Z firnu se postupně stala břečka a propadání do půli stehen a výkřiky nadávek se staly naším věrným průvodcem. Mělo to jednu dost podstatnou výhodu. Zopakovali a osvěžili jsme si ne příliš často používaný slovník. Člověk by neřekl, kolik sprostých slov zná :. S Lenkou scházíme až do kempu v Pontu. Jirka s Barčou odpočívají, relaxují a táboří nad chatou. Docela příjemné zjištění nás čekalo v recepci. Za jednu noc ve stanu jsme zaplatili 5 Eur za osobu a 3 Eur za stan. S chutí sobě vlastní jsme večer vyrazili pivo. No, nic horšího nás snad ani napadnout nemohlo! Ceny v místní restauraci byly přeci jen nepříjemně vysoké. Za malé pivo (odhadem 1,5 dcl.) jsme zaplatili 2,3 Eur, velké stálo 3,5 Eur. Bylo to nejdražší pivo v mém životě.

3. 7. 2006 - cesta na plató Nivolé, stáda kozorožců a zvědaví svišti

Po příjemné noci, dlouhém a vydatném spánku vyrážíme v 11:00 přes Croce Roley (2314 m) na úpatí Mont Taou Blanc (3438 m). Tato část národního parku je vyhlášena výskytem stád kozorožce horského. Pozorovat tato nádherná zvířata ve volné přírodě je velký zážitek. Štěstí se na nás usmálo nad salašemi Tereun. Kde se nám "předváděl" zdatný samec. Po loukách plata Nivolé se prohání nespočet zvědavých svišťů horských. Louky jsou podkutané systémem nor a tak tito chlupatí hlodavci mizí fotografovi v nejméně očekávaný okamžik. Kocháme se nádhernou horskou přírodou a nikam nespěcháme.

Cílem našeho pohodového treku je Lago Rosset (2703 m) nad chatou Refugio Savoia (2534 m) pod vrcholem Mont Taou Blanc. Honí se mraky a začíná pršet. Stan stavíme kolem 17:00 a večeři dováříme ve stanu. Přihnala se silná bouřka a blesky "mlátili" kolem nás kopec nekopec a skála neskála. Ani jsme si nevšimli, že neprší a že bouřka dávno skončila. Ve 20:30 nás vzbudili strážci národního parku s tím, že "camping is imposible". Naštěstí zabrala naše verze nebezpečného sestupu k chatě a kličkování mezi blesky. Pokutu jsme sice neplatili, ale museli jsme sbalit věci a po krátkém přemýšlení jsme se rozhodli, že sejdeme dolů do kempu v Pontu. Za šera jsme mohli pozorovat zápasící kozorožce, brodit se potoky a hledat zaplavenou stezku v bažinách plata Nivolé. Snad nejméně příjemnou částí cesty byl sestup od Croce Roley,. kdy jsem měli jen jednu čelovku a byla tma jako v pytli. Nakonec jsme to ale zvládli a o půlnoci jsme stavěli stan v kempu. V recepci jsou od 8:00 do 21:00.

4. 7. 2006 - cesta domů

Ráno jsme vstávali před 7:30 abychom stihli sbalit stan před příchodem recepční. Ukuchtili jsme snídani a v 10:00 jsme nasedli všichni do auta vyrazili na dlouhou cestu k domovu. Jeli jsme stejnou cestou, ale musím nepokrytě přiznat, že jsem nemohl přijít Italům a jejich dost idiotskému silničnímu značení na jméno. Než jsme se vymotali do Aosty a z Aosty na silnici k tunelu St. Bernard, trvalo nám to víc než hodinu a nespočetněkrát jsme se museli vracet. Jirku s Barčou jsme vyložili v Praze a Lenka vystoupila v Pardubicích. Celý automobilový maratón jsem ukončil krátce po půlnoci v Heřmanově Městci. Kuba akorát dostal od mamky nabaštit a já si po několika dnech lehl do vlastní postele.

A tak to vlastně končí.

Lenko, Barčo, Jirko, díky moc a úplně nejvíc za skvělý a úžasný výlet plný zážitků!

Doufám brzy na horách zase na viděnou...:-)